Psychopatologická podstata levičácké osobnosti

Pohlížejme na člověka jako na bytost společensky založenou a jeho sociální chování a vlastnosti hodnoťme s ohledem na historický vývoj lidské společnosti.

Tyto sociální vzorce chování, role a přístupy k mezilidským vztahům se vytvářely a formovaly v průběhu statisíců let vývoje. Jejich základy byly položeny v dobách, kdy předkové moderního člověka přizpůsobili svůj život skupinové spolupráci a dělbě práce v tlupách.

Tito předkové byli po dlouhou dobu právoplatnou součástí okolní přírody. Příroda vedla je, a později i moderního člověka, k osvojení takové společenské struktury, rolí a vazeb, jaké nejlépe vyhovovaly lidské podstatě a povaze i okolním vlivům. Zakořenila tyto prvky i do naší genetické výbavy.

Jedná se především o :

- tradiční role a model rodiny (fyzicky silnější muž živící rodinu a jemná žena pečující o děti);
- soudržnost mezi členy skupiny ( kmen, etnikum, později národ.. );
- nedůvěra členů skupiny k neznámým, cizím skupinám a vlivům;
- permanentní obrana vlastního území proti cizím konkurentům;
- ochrana a předávání svých kulturních hodnot a tradičních zkušeností;


To vše moderní "levičáctví" popírá a převrací : Podporuje levičácko-rovnostářský model rodiny a výchovy, včetně rodiny homosexuální. Podporuje kulturní pesimismus. Podporuje a vynucuje důvěru a toleranci k diametrálně odlišným imigrantům. Zakazuje a potlačuje obranné mechanismy domácí skupiny proti přílivu skupin cizích. Preferuje kultury cizí a importované nad domácí kulturou a tradicemi. Vynucuje toleranci a solidaritu s cizími asociálními etniky, které parazitují a atakují domácí obyvatele atd. atd.


Z tohoto hlediska lze charakterizovat ideály a projevy levičáctví, jako projevy ve všech směrech "proti-přírodní" a nelogické až masochistické.

Jestliže se jedinec ve velké míře chová nelogicky a "protipřírodně", pak je nutné se domnívat, že jeho chování má své kořeny v psychických traumatech, vnitřních konfliktech, poruchách či deviacích, ať sexuální či nesexuální povahy.

Definujme "levičáka" jako radikálního jedince, z politologického hlediska spadajícího do proudu "Nové levice". Je to osoba podporující a propagující názory a myšlenky, které známe pod pojmy multikulturalismus, antirasismus, lidskoprávní humanismus, homosexualismus, feminismus, rovnostářství, podpora masové imigrace, odlišných menšin apod.

Jaké charakterové vlastnosti a projevy jsou typické pro "levičáky" ? Ačkoliv nelze "levičáky" vymezit jako homogenní skupinu, lze v jejich charakteru, způsobech myšlení a chování najít společné průsečíky a určující znaky. Je možné nalézt charakteristické syndromy, kterými se levičáci vyznačují.

Syndromy zaznamenané v levičáckých kruzích


1. Rigidní levičák

Převzal levičácké ideály ze svého okolí a tyto ideály fanaticky obhajuje. Zatvrzele hájí například anti-rasismus a anti-xenofobii, ale ne proto, že by měl natolik dobré vztahy a zkušenosti s rasově a kulturně odlišnými cizinci, ale jednoduše proto, že je slepým stoupencem levičácké ideologie .

Jakmile je některé levičácké hnutí zavedené, vtahuje do sebe lidi z mnoha důvodů. Jedním z hlavních důvodů je vliv okolí - mladí levičáci vytváří ve svém okolí z levičáctví normu, či styl a ovlivňují jím své vrstevníky.

U některých levičáků jejich rigidita, zatvrzelost, byla vyvolána čistě tímto vlivem okolí. U jiných rigidita a fanatismus vychází přímo z jejich osobnosti, z jejich charakteru, a vyrůstají z nich totalitně smýšlející individua.

Rigidní levičáci jsou nejčastěji stoupenci některých levičáckých hnutí či organizací. Antifašismus, antirasismus, multikulturalismus a konkrétní levičácké ideály jsou u nich odvozeny od ideologie skupiny či hnutí, ke kterému se tento jedinec připojil.

Objevují se u nich rysy nutkavé, až paranoidní posedlosti při obhajování svých ideálů. Argumentují pomocí jednoduchých naučených hesel a demagogických formulací, které jsou často založeny na nereálném základě.

Nedokáží racionálně diskutovat o "citlivých" tématech. Pokud narazí na oponenta se silnějšími argumenty, obviní jej z rasismu či fašismu a rychle opouští diskuzi. Nechtějí slyšet nic, co by narušilo jejich zatvrzelý postoj.

Nejčastěji jsou to lidé, kteří se připojili k levičáctví v mladém věku, kdy vývoj jejich osobnosti nebyl v dostatečně vyzrálém stupni rozvoje, nebyl připraven přijímat levičácké doktríny a rozumně o nich uvažovat, hodnotit je a vstřebávat je. Levičáctví ovládlo jejich poddajné a nepřipravené duše a učinilo z nich slepé následovníky bezmyšlenkovitě pokřikující "stop fašounům, smrt rasismu, tolerance, anarchie.. ".


2. Protinárodní kosmopolitní pseudo-humanista

Sem patří mnoho levičáckých lidskoprávních aktivistů, humanistických antirasistů a ochránců menšin. Jsou většinou více citově založení a obrácení sami do sebe. Často vykazují známky neurózy a jiných psychických problémů.

Pochybují sami o sobě, jsou stísnění a mají neustálé pocity viny. Mají sklony považovat národ a příslušníky většinové společnosti za vinníky všeho zlého a naopak příslušníky menšin a cizince apriori za univerzální oběti a utiskované. Staví se proti bílé společnosti, bojují proti domnělé "diskriminaci" atd. Snaží se chránit a zvýhodnit všechny, které považují za slabé a "vykořisťované".

Nejčastěji jsou to lidé, kteří prodělali vážné rodinné problémy, či mají jiná psychická traumata. Většinou vyrůstali v liberálně-kosmopolitním prostředí, které u nich stanovilo předpoklady pro náchylnost k multikulturalismu, antirasismu atd.

Poznámka : V článcích o Nové levici jsme zmínili silnou podporu Nové levice v uměleckých kruzích - u mladých volnomyšlenkářských "umělců" lokálního významu. Ti patří do této 2. skupiny. Jedná se o průměrné a podprůměrné herce, divadelníky, básníky - filosofy a jiné umělce. V těchto uměleckých kruzích bývají lidé výrazně emocionálně založení, často jsou duševně labilní, rozpolcení a neustále lavírující mezi stavy depresivními a radostnými. Někteří se snaží prorazit tak, že šokují svými projevy, boří morální pravidla a konvence.




3. Morálně rozložené individuum

Často vyrůstali ve vážně narušeném, či neexistujícím tradičním rodinném prostředí. Někteří bývají odchovanci dětských domovů či alternativních komunit, děti narkomanů, prostitutek nebo pochybných asociálních rodin.

Patří sem plejáda subjektů : od osob aktivně žijících stylem např. levičáckého undergroundu, či anarchismu.. přes různé alternativní komunity a squatery, narkomany, asociální jedince.. až po psychotiky a jiné osoby duševně labilní. Jedná se o nejvíce patologické případy v levičáckých kruzích.

Narušený vývoj způsobený špatným či neexistujícím rodinným zázemím u mnohých způsobil, že u nich během dětství proběhla problémová identifikace s okolím. Někteří bývají poznamenáni vnitřními traumaty, konflikty či poruchami osobnosti, které ventilují formou nenávisti ke své společnosti, resp. národu.

V mládí bývají často velmi spontánní, nesnaží se nijak usměrňovat své emoce. Mívají kompletně převrácené hodnoty - obdivují to, co ostatní znechucuje a pobuřuje (asociálnost, perverzi, primitivní chování) a dávají své preference otevřeně najevo svým odpudivým a provokativním chováním, stylem oblékání a účesy.

Přitahují a inspirují je všechny odlišnosti, cizí rasy a kultury, především etnika kulturně primitivnější (africká, cikánská kultura, jamajský styl..) Sympatizují se všemi, o kterých si myslí, že jsou utlačováni a diskriminováni. Díky jejich problémové identifikaci během mládí buď zcela nerozlišují lidi na "domácí" a "cizí", nebo k domácím chovají averzi a preferují spíše cizí.

Většinou jsou psychicky značně nestabilní. Mají slabé, či vůbec žádné morální zábrany a akceptují jakýkoliv exces. Láká je vše neznámé a odlišné, co slibuje nějaký nový druh uspokojení a možnost úniku od reality. Většinou mají velmi blízký vztah k drogám.

Takoví jedinci jsou v podstatě ideálem pro ostatní levičáky, kteří obdivují jejich životní styl, odlišnost i myšlení a chování s absencí zábran a bariér.


4. Lehokomyslný humanista

Má tendenci nechávat věcem volný průběh. Nerad dělá rozhodnutí a často i nerad pracuje. Nemá sklony k levičáckému radikalismu a neprojevuje se příliš agresivně ani k názorům z opačného ideologického spektra.

Sympatizuje s levičáckým humanismem a multikulturalismem, protože žije v představách, že všichni lidé jsou hodní a že masová imigrace neznamená hrozbu, či prostě proto, že je mu to lhostejné.


5. Ultra-liberál

Klade silný důraz na svobody, rovnost a volnost. Neidentifikuje se se svým národem, či etnikem, ale naivně vnímá lidstvo jako množinu rovnocenných subjektů. Podporuje imigraci z přesvědčení, že její omezování by porušovalo liberální principy, které vyznává.

Za národ ultra-liberálů se dá považovat například Holandsko, které ze svého liberalismu vystřízlivělo v současné době, tváří v tvář postupující islamizaci.

Významné psychopatologické jevy provázející levičáckou kulturu


Paranoidní masochismus

Masochista je převážně kritický k sobě. Považuje se za slabého a závislého na jiných. Sám sebe ponižuje a často se sám trestá nebo provokuje ostatní, aby ho trestali.

Paranoidní charakter stále očekává, že bude okolní společností napaden, proto se snaží předejít útokům ze strany skutečných či vymyšlených nepřátel tím, že je preventivně napadá, škodí jim a ponižuje je.

Masochismus a paranoia jsou často spojeny tak, že paranoia leží na pozadí masochismu.

Paranoidně-masochistické osoby mají sklony vidět sebe a skupinu, ke které se hlásí, jako oběti, které jsou stále perzekuovány a diskriminovány. Tyto pocity perzekuce vycházejí částečně z vnitřních konfliktů a pocitů viny.

Patří sem nejčastěji jedinci náležící k některé menšině, nejčastěji homosexuálové, či neomarxisticky orientovaní jedinci židovského původu.

Paranoidní masochisté útočí na většinovou společnost (útočí na její hodnoty, etnicitu, řád, kulturní tradice, či autority..), protože žijí v přesvědčení, že budou v budoucnu většinovou společností napadeni. Svou agresi si tím ospravedlňují. Jakmile je většinová společnost potrestá za tuto agresi a působené škody, tak pociťují uspokojení, protože tento trest je vnitřně utvrdí v pocitu, že jsou pronásledovanými obětmi perzekuce.

Mnozí z nich mají strach, že pokud nenávist proti nim zcela zmizí, tak nebudou moci setrvat v roli diskriminovaných a utlačovaných. Proto pokračují v provokacích a podkopávání většinové společnosti.

Jsou často vychováni rodinnou strukturou, která podporuje rozvoj charakteru paranoidně masochistického, pocity utlačovaných atd. Proto mají náklonnost k identifikaci s nejnižšími vrstvami společnosti, s menšinami a imigranty a k osvojení levičácké ideologie.

Pokud jsou rodinné zázemí i genetické předpoklady dobré, pak se takový jedinec úspěšně vypořádá s pubertou a výsledkem může být levičák intelektuálního či uměleckého typu, aktivista či disident apod.

Pokud je ale proces dospívání pokřivený, výsledkem je neurotická osoba.

Když ve společnosti panuje klid, je tato neuróza jen jeho osobní záležitostí. Pokud jsou ve společnosti přítomné konflikty a pnutí, mnozí z takových jedinců aktivně škodí a útočí.

Své agresivní chování si omlouvají tím, že odvrací a odráží útoky ze strany zlé bílé "rasistické a fašistické společnosti". Snadno se identifikují s militantním levičáckým hnutím, či s militantními černochy a jinými menšinami, jako Nová levice v 60-tých letech, protože jsou přesvědčeni, že tyto skupiny jsou také utlačované a zároveň v nich vidí sílícího partnera, pod jehož křídla se mohou uchýlit.

Anarchistická vzpoura

U většiny levičáckých hnutí i jedinců lze pozorovat určitý typ rebelování proti národním autoritám a společnosti. Vzpoura proti rodičům či škole je součástí puberty, kdy zvýšené hladiny hormonů a další biologické změny vyvolávají dočasnou nevyrovnanost.

U některých jedinců, kteří nezvládnou vypořádat se s pubertálními změnami, může někdy dojít k zakořenění nerovnováhy a rozpolcenosti do jejich charakteru. Pokud se setkají s levičáckou ideologií a přijmou ji, mohou se z nich stát permanentní anarchističtí buřiči útočící na vše, co považují za autoritu a co produkuje pravidla a řád. A snaží se ji rozložit, ovšem většinou se záměrem ji nahradit určitou formou autority vlastní.


XENOFILIE

Xenofobie, tedy obavy z cizích a neznámých jedinců a vlivů, je přirozený cit pramenící z pudu sebezáchovy. Je vlastní nejen zdravému člověku, ale i většině ostatních živočišných druhů, kterým pomáhá k přežití.

Levičáctví se vyznačuje xenofilií - náklonností a obdivem ke všemu cizímu, neznáménu a odlišnému, konkrétně k odlišným imigrantům a jejich stylu života. Je to pocit uspokojení z masové imigrace. Jedná se tedy prvek silně sebe-destruktivní.

Tato sebedestruktivita může u jedince vzniknout náhodně, v rámci přijetí levičácko-humanistických ideálů, nebo může mít svůj základ v charakterových vlastnostech jedince, někdy i přímo v genetických odchylkách.

U mnoha xenofilních jedinců je jejich xenofilie výsledkem dlouhodobých traumat, osobních selhání a pocitů méněcennosti, především během dospívání. Jedná se například o jedince, více či méně duševně labilní, kteří byli odmítáni kolektivem, či potencionálními partnery. Takový jedinec pak může své pocity transformovat do nenávisti ke své společnosti (např. bílá žena odmítaná bílými partnery počne bílé muže nenávidět) a hledá únik formou vyhledávání vztahů např. s rasově odlišnými cizinci.

Ukázkových případů xenofilního charakteru lze najít mnoho: Jedním z typických je případ ze srpna 2008, kdy mladá studentka žurnalistiky, plná multikulturních ideálů, jela sama do tábora muslimských imigrantů v Calais (Francie), aby o nich napsala práci. Byla hromadně znásilněna a zbita. Dalším je případ černošského imigranta Simona Mola, kterému se v Polsku podařilo nakazit virem HIV několik desítek xenofilních dívek, které, "okouzleny" exotikou, svolily k nechráněnému sexu s rasově odlišným cizincem.


Vyvolávání pocitů viny

V dobách radikálních levičáckých hnutí v 60-tých letech : strategií některých levičáckých vůdců (většinou židovského původu) byla snaha promítnout a vrhnout pocity viny na autority, které zastupují většinovou společnost. Obvinit tyto autority z holokaustu, antisemitismu, rasismu, fašismu, z násilí atd. znamenalo pokus svázat jim ruce a učinit je nezpůsobilými soudit levičácké agresory.

Jednalo se o reakci levičáka, který svými aktivitami působil proti společenskému řádu : když očekával, že za své levičácké aktivity bude obviněn autoritami většinové společnosti, tak předem obviní tyto autority z represí, rasismu, fašismu, upozorní na holokaust atd. a pokusí se u nich vyvolat pocity viny. Obžaluje tedy soudce dříve, než soudce nad ním vyřkne rozsudek.

Vyvolávání pocitů viny nejen u autorit, ale i u celých bílých národů, je dlouhodobou strategií levičáckého neomarxismu. Vědí, že společnost cítí odpor k jejich proti-národním aktivitám a k asociálnímu chování menšin a imigrantů, se kterými se levičáci identifikovali. Proto permanentně společnost obviňují a snaží se v ní vyvolat pocity viny, aby tím ztrácela schopnost obrany.


Rozpolcenost

Levičáctví vykazuje mnoho projevů vnitřní rozpolcenosti a nerozhodnosti. Jedním z hesel Nové levice bylo například "ozbrojená láska".

Je tu utopický idealismus a zároveň agresivita a cynismus. Je tu rovnostářský populismus a zároveň elitářství. Je tu propagování lásky a tolerance a zároveň otevřená netolerance a nenávist proti názorům z opačného tábora. Je tu ultraliberalismus a volnomyšlenkářství a zároveň agresivní vnucování svých pravidel a myšlenek.

Je pravděpodobné, že ideová rozpolcenost levičáctví pramení z vnitřní charakterové rozpolcenosti samotných levičáků , především jejich vůdců a ideologů, ale i řadových levičáků, kteří tyto rozpolcené postoje a ideály integrovali.