Související články     Na hlavní stránku  

Nová levice - začátky (1.díl)



Ve 30-tých letech minulého století se i v liberálně-kapitalistických Spojených Státech začaly šířit marxistické myšlenky. Spolu s ekonomickou krizí přivedly tisíce mladých do levicového studentského hnutí a studentských odborů. Američtí komunisté a socialisté podporovali prezidenta Roosevelta, který byl prvním levicovým prezidentem v tradičně liberální kapitalistické Americe. Těžili z jeho popularity.


Koncem 30-tých let ekonomická krize pominula a Sověti roku 1939 uzavřeli vojenský pakt s Hitlerem. To byly hlavní rány, které otřásly ideály levicového hnutí v USA, které hlásilo pacifismus, vychvalovalo Sovětský Svaz a spoléhalo na podporu zchudlých vrstev. Hnutí zkrachovalo a po válce se už neprobudilo.


Levicový radikalismus byl udržován na několika elitních univerzitách hlavně židovskými studenty, převážně v New Yorku, a některými protestanstkými studenty z bohatších liberálně-kosmopolitních rodin. Navíc, fašistické síly vyhnaly z Evropy mnoho marxistických židů, kteří se usazovali v USA a představovali nové posily pro šíření marxistických ideálů, posílených antifašismem. (Mezi těmito imigranty byli i členové Frankfurtské školy - otcové Nové levice)


Válečné vypětí a následné ohrožení Sovětským blokem po válce dál tlumilo levicový radikalismus. Americkou společnost tato nebezpečí spíše sjednocovala. Ve středu zájmu veřejnosti byla mezinárodní situace a chování Sovětského Svazu. Vskutku, stalinismus v podstatě nahradil nacismus v roli mezinárodní hrozby. Počáteční zklamání západní levice komunismem bylo zintenzivněno Koreou, blokádou Berlína, stalinismem. Sovětský Svaz tak přestal být vzorem pro západní "levicové intelektuály". Mnozí přestali vyznávat starý komunismus, začali hledat nový směr pro své levičáctví.




Zahnívání




Paradoxně, v USA koncem 50-tých let, v období bohatství a prosperity, se začalo rozvíjet nové nepřátelství na pozadí veřejné shody a spolupráce. Marxističtí imigranti v USA pevně zapustili své kořeny, navázali kontakty s místní levicí, publikovali ideologickou literaturu, někteří přednášeli na univerzitách, ovlivňovali nové stoupence. Jejich vliv se deset let po válce začínal výrazněji projevovat.


Zároveň tu existoval i malý, ale rostoucí segment populace, který začal otevřeně projevovat averzi ke konzervativní většinové společnosti a tradičním hodnotám. Prozatím to byla opozice čistě apolitická a jednalo se zejména o homosexuální a anarchistické jednotlivce a skupiny. Výrazným příkladem té doby byla beatnická generace.


Beatníci vytvořili alternativní subkulturu zaměřenou proti většinové společnosti. Představitel beatniků, židovský homosexuální básník Allen Ginsberg, portrétoval svou zemi jako "molocha", kterého opouští. Tyto alternativní anarchistické skupiny již ve své době vzbuzovaly znechucení veřejnosti. Žili v komunitách, užívali psychedelické drogy, "bořili konvence" svým odpudivým vzhledem a chováním. Ovšem jejich styl a názory se jim dařilo úspěšně šířit na další duševně vyprázdněné a dekadentní mladé jedince, nejčastěji z bohatých, liberálně-kosmopolitních rodin.


Nové nepřátelství proti tradiční společnosti a establishmentu se tak formovalo ze 2 hlavních táborů. Z tábora levičáckých "intelektuálů" a z tábora apolitické anarchistické subkultury. Postupně se tyto 2 tábory začaly vzájemně ovlivňovat a mísit. Členové těchto táborů byli koncentrováni na některých univerzitách, v liberálních médiích a v uměleckých kruzích. Vliv těchto segmentů rostl s tím, jak rostl počet vysokoškoláků v USA a s tím, jak nastal rapidní rozvoj televize a dopravy. Myšlenky a kulturní styly New Yorku a Washingtonu se rozšířily do ostatních států s intenzitou, jaká byla nemyslitelná 20 let předtím. A díky americké síle a dynamice se šířily dále do západní Evropy.


Začaly se formovat zárodky levičáckých studentských hnutí, ovšem zatím jim chyběla témata a stoupenci, kteří by podpořili politickou akci. Studenti také neměli širší síť kontaktů mezi univerzitami. V následujících 10 letech získali obojí - témata i masovou základnu. Problémy kolem černošské menšiny a Vietnamská válka pomohly nabourat jednotu americké společnosti.




Černoši + levičáci proti bílým




Hnutí za občanská práva černochů přišlo první. Černoch v USA byl dlouhou dobu "neviditelným" mužem. Národ úspěšně integroval evropské imigranty, ale s černochy to bylo, kvůli jejich odlišnosti, jiné.


První akcí, která otevřela jedno desetiletí plné demonstrací, byl protest 4 černých studentů 1. února 1960 v Greensboro, Sev. Karolína, kteří požadovali obsluhu v jídelně pro bílé. Nikdo je neobsloužil a oni seděli až do zavíracích hodin. Další dny přišlo víc černých. Ve 2 týdnech se podobné posezení v jídelnách pro bílé rozšířily po Sev. a Již. Karolíně a Virginii. Některé demonstrace byly rozehnány policií, vše bylo medializováno. Černí aktivisté volili taktiku nenásilí a získávání sympatií. Hnutí za práva černých probíhalo již od 50-tých let, nyní se ale rozjelo masově a za účasti Nové levice.


V dubnu 1960 na setkání lidskoprávních aktivistů byla založena organizace Student Nonviolent Coordinating Commitee (SNCC). SNCC prozatím prohlašovala nenásilí, mír a působila ve státě Mississippi. SNCC ztělesňovala první generaci hnutí za občanská práva. Její členové byli hlavně černí aktivisté z jihu.


Nejprve se SNCC zdála být předurčena k vedení hnutí a organizovala další pokojné demonstrace. Připojovali se k ní první bílí volnomyšlenkáři a lidskoprávní aktivisté, proběhly jízdy po okolních státech s cílem registrovat nové členy.


Ale rychlé úspěchy demonstrací předcházely měsíce nudy. Navíc si veřejnost a média začala všímat jiných událostí - protesty v Birminghamu a New Yorku. Důraz aktivistů SNCC na nenásilí a porozumění rychle opadal a členové překládali požadavky na konkrétní výhody pro černochy na jihu. Do roku 1965 se cíle SNCC zredukovaly na cíl vzniku "černé síly". Marxistické formulace přebily původní apolitičnost. Odvolávání na lásku a nenásilí bylo nahrazeno militantní černošskou rétorikou.


SNCC pomohla k rozjetí masového studentského hnutí. V městech se rychle začala formovat druhá generace levičáckých lidskoprávních aktivistů, kteří byli hlavně bílí, z vyšší střední třídy, židovského nebo protestantského původu a jejich rodiče byli většinou liberální, nebo příznivci "staré levice". Studovali sociologii, politologii, nebo filosofii na elitních univerzitách a hledali politickou i osobní identitu.


Motivace, která hnala tyto bílé "humanisty" do boje za práva černých, byla odlišná od motivace černošských aktivistů. Černí požadovali svobodu ve smyslu rovnost a práva menšinám. Bílé aktivisty motivovaly buď ideologické pohnutky (marxistické rovnostářství, chudé vrstvy = revoluční síla), nebo to byla jejich vykořeněnost a duševní vyprázdněnost, touha po osvobození od "buržoazního" stylu, od nenáviděné většinové společnosti. Nebo to bylo obojí. Na některé labilní bílé jedince dolehly pocity viny, které začala šířit levičácká propaganda. Pomocí v boji za práva černochů se snažili dosáhnout morálního očištění.


Motivační síly Nové levice byly komplikovanější. Vnímali černochy jako potencionální opozici vůči společnosti. Jejich ochranářství nad údajně utlačovanými menšinami pramenilo z anarchistického nepřátelství k většinové společnosti a především ke střední třídě a jejímu světu, ze kterého chtěli uniknout. Jeden bílý dobrovolník z SNCC řekl : "sereme na dojem čisté, antiseptické, přijatelné, slušné střední třídy. Je to ta slušnost, kterou chceme změnit, zdolat."


V letech 1963 a 1964 proběhly projekty "Freedom summer" - studenti ze severu přijeli do Mississippi do "škol svobody". Pomáhali registrovat černé voliče a založit místní stranu. Setkali se s prvními neúspěchy, odporem některých černých i bílých k jejich činnosti. Vražda 3 bílích SNCC dobrovolníků a jiné neúspěchy znásobily pocity morální izolace a deziluze z toho, že se jim nedaří změnit společnost podle jejich představ. Na sjezdu Hnutí v Atlantic City, kde jednala SNCC s dalšími lidskoprávními a levičáckými skupinami, se začal projevovat radikalismus Nové levice, hádky o moc a odpor ke kompromisům.


Nenávist některých bílých levičáckých aktivistů k bílé společnosti už byla natolik silná, že se chtěli dobrovolně podřizovat černochům. Vůdčí levičáci jako Bob Haber říkali od začátku, že "Černoši musí převzít velení v tomto boji." V polovině 60tých let většina bílých radikálů byla ochotna přiznat, že černí se naučí autonomii jen skrze sílu. U černochů začali systematicky podporovat "černou hrdost" a sebevědomí, u bílých začali naopak vynucovat toleranci, poníženost a pocity viny.


Roku 1966 vedení SNCC přešlo na černého aktivistu Stokley Carmichaela. Krátce poté, všichni běloši byli vyhozeni z této organizace. Mnoho bílých aktivistů a sympatizantů bylo vyděšeno tímto protibělošským nepřátelstvím. Ale vedení studentské levičácké organizace SDS deklarovalo svou podporu : "Nemusíme pouze tolerovat toto černé uvědomění, měli bychom to podporovat."


Mnoho levičáků natolik nenávidělo bílou konzervativní společnost, že otevřeně podporovali "černou sílu" i černý rasismus. Masochisticky podpořili i útoky černochů na sebe samé. Bílého člověka byli ochotni za rasismus zastřelit, ale černochům za rasismus tleskali. Přesně takové rozpolcené myšlení se táhne s Novou levicí až do dnešních dnů.




Druhá fáze




Hnutí za občanská práva černochů začalo jako předvoj. Nové levičácké hnutí v USA v polovině 60-tých let přešlo do své ústřední fáze tím, jak se šířilo po univerzitách na severu. Nejprve se projevilo na univerzitě Berkeley v Kalifornii.


Berkeley bylo vždy centrum kosmopolitního uvolněného myšlení a politického radikalismu. Nyní se mnoho studentů zapojilo do lidskoprávního hnutí za práva černých. Univerzita byla dobrým náborovým střediskem pro akce Freedom Summer. Od roku 1963 se studenti z Berkeley angažovali v demonstracích za práva černochů. Mnoho z nich bylo zatčeno, ale samotná univerzita zůstávala klidná.


Na Berkeley existoval veřejný prostor, podobný anglickému Hyde Parku, kde bylo dovoleno volně přednášet. Tento "Hyde park" sloužil místním levičáckým aktivistům jako náborářské místo pro demonstrace a útočné akce. Proto zde vedení univerzity roku 1964 zakázalo politickou agitaci a trestalo levicové studenty za výtržnosti.


To dalo záminku Nové levici pro novou fázi hnutí - Free Speech Movement (FSM), který navázal na lidskoprávního hnutí. Média sledovala protesty a FSM se šířil na další velké univerzity. Clark Kerr, šéf Berkeley, viděl univerzitu jako centum znalostního průmyslu, která měla produkovat vzdělané specialisty připravené uspět v soutěži volného trhu. V očích levičáckých studentů byla tedy univerzita součástí "systému", kde panoval neosobní přístup a byrokracie. A na tom založili svou propagandu.


30. září bylo 5 studentů na Berkeley povoláno k děkanovi kvůli výtržnostem. K děkanovi ale šlo 500 zradikalizovaných studentů vedených studentským lidskoprávním aktivistou jménem Mario Savio. Savio byl šéfem místní pobočky SNCC. Pak se odehrál scenář, který byl typický pro další léta. Univerzita tváří v tvář skupině levičáckých disidentů přijala opatření ve smyslu cukru a biče. Disidenti FSM získávali stále více příznivců mezi nevyhraněnými studenty tím, jak pasovali vedení univerzity do role represivních autokratů a také tím, že univerzita povolala policii k rozhánění studentských nepokojů.


Vedení univerzit od Berkeley až po Columbia Universitu v New Yorku se naučila jít tvrdou cestou. Národ viděl opakující se protesty s jakými začala FSM, studentský levicový radikalismus provokoval další odvety administrativy, zatýkání a to politicky polarizovalo další původně netečné studenty.


Protesty vyvrcholily na konci roku 1964. V lednu 1965 vedení Berkeley odvolalo zákaz politického organizování a aktivismu. A FSM slavilo vítězství.


Všeobecně je známo, že "svoboda projevu" byla jen záminkou. Jack Weinberg, vůdce FSM, si zaznamenal výrok svého kolegy : "Mě opravdu nezajímá svoboda slova, jsme prostě otrávený z potupného zacházení ." Také boj proti byrokracii a neosobnímu přístupu na univerzitě byl jen záminkou. Průzkum konané na vrcholu krize vykazují, že 90% radikálních studentů se označilo za spokojené se vzdělávacím systémem a souhlasila s tím, že vedení univerzity se snaží poskytnout kvalitní vzdělání.


Studentští levičáci necítili nenávist k učitelům, ani ne tolik k vedení univerzity, ale spíš k širšímu sociálnímu řádu a společnosti. Univerzita jim byla nejblíže a tak levičáci útočili na ni, jako na zástupce společenského řádu.

 


Trockisté a zbohatlíci


Robert Somers v listopadu 1964 provedl sociologický výzkum na Berkeley. Rozdělil názorově vyhraněné studenty do 2 skupin na "militanty" a "konzervativce". "Militanti" byli ti, co plně podporovali levičácké hnutí FSM. "Konzervativci" byli ti co zcela odmítali levičácké FSM hnutí.


Somers zjistil, že dvě třetiny levičáckých militantů uvádí, že jsou liberální demokraté, nebo politicky nezařazení, zatímco 3/5 konzervativních studentů byli republikáni, nebo independenti. Militanti studovali hlavně sociální vědy a humanitní obory, konzervativci patřili spíš k byznisu, inženýrství, architektuře, nebo zemědělskému inženýrství. Militanti pocházeli převážně z židovských rodin a z vyšší střední třídy.


Tento demografický profil replikuje obrázek, jaký máme o "bílých" levičáckých aktivistech. Studentští stoupenci Nové levice byli nejčastěji děti liberálních, bohatších, židovských nebo protestanstkých intelektuálů. Byli to studenti sociálních nebo humanitních věd na elitních univerzitách. Jejich vlastní politické sympatie byly kosmopolitně - liberální, nebo rovnostářsky levicové.


Hnutí FSM skončilo, ale levičácké hnutí dál rostlo. Psal se rok 1965 a Nové levici se nabídlo téma celosvětového významu - válka ve Vietnamu .. (čti 2.díl)