Související články     Na hlavní stránku  


Nová levice - začátky (2.díl)



"Vývoj postindustriálních společností.. znamená, že rostoucí počty mladých jsou vychovávány v rodinném prostředí, kde blahobyt, relativní ekonomická jistota, politická svoboda a hojnost jsou prostým životním faktem. Nejsou to cíle, o které je třeba usilovat. Takovým lidem se psychologické imperativy, sociální instituce a kulturní hodnoty zdají silně zastaralé a irrelevantní jejich vlastním životům." (Kenneth Keniston)



Lidskoprávní organizace SNCC pomohla rozjet hnutí Nové levice, ale pak se posunula směrem k černošskému marxistickému radikalismu.

Organizace Students for a democratic society (SDS) se brzy stala vůdčím reprezentantem a zosobněním levičáckého hnutí v USA. Od svého založení v roce 1960 SDS zosobňovala každý hlavní trend a tendenci levičáckého radikalismu 60-tých let.

SDS začínala jako Studentské křídlo sociálně-demokratické League for Industrial Democracy (SLID), což byla levicová vzdělávací organizace. Když propukl boj za občanská práva černochů, studenti SLID se přejmenovali na SDS, navázali kontakty s občansko-právním hnutím a posunuli se směrem k Nové levici. Prvním prezidentem byl zvolen marxista Alan Haber (vedle na fotce ze současnosti).

SDS poprvé ovlivnila hnutí v 1962 v radikálním manifestu Port Huron Statement. Tento manifest ( ovlivněný neo-marxisty, jako Frankfurtská škola, Fromm a hlavně W. Mills ) zdůrazňoval propojení kapitalismu, militarismu, rasismu, chudoby atd. Navíc, manifest nabízel vizi vytvoření "humanistické" společnosti a svobodné demokracie. Nakonec volal po vytvoření organizované Nové levice se základnami v univerzitách, která by lidem odhalovala původce sociálních problémů.

Tyto výrazy morálního zaměření, idealismu a intelektuální vážnosti vyvolaly silný dojem. Tisíce výtisků manifestu kolovaly v levičáckých kruzích. Navíc, aktivisté SDS se snažili udělat dojem i svým intelektuálním, či "básnickým" vystupováním a jejich projevy nebyly zatížené dogmaty a frakcionalismem.

Zakladatelé SDS byli převážně z vyšší střední třídy z východních měst USA, z politicky levicových rodin, disproporčně židovského původu, studenti elitních univerzit. Sociolog a spisovatel Kirkpatrick Sale odhaduje, že "asi třetina" byla židovského původu. Rothman a Lichter ve své analýze došli k závěru, že Židů zde byla solidní většina.

Důvod, proč se mnozí Židé v hojné míře angažovali a dodnes angažují v multikulturně levičáckých hnutích, je jejich nepřátelství, či nenávist ke křesťanské kultuře a potažmo bílé společnosti, kterou považují za antisemitskou. Židovský levicový intelektuál Schlomo Katz v magazínu Midstream, 1966 napsal : "anti-semitismus je křesťanský způsob života, specifická choroba z katalogu chorob, které zaujaly místo v srdci křesťanské kultury během historie". V jiném článku píše, že Židé jsou "oběti největšího rasistického zločinu v lidské historii, spáchaném svého času bílými národy." To poodhaluje styl myšlení mnoha marxistických Židů : Židé jsou univerzální utiskované oběti rasistické bílé společnosti a kultury, proto je třeba bílou kulturu a společnost rozbít a rozvrátit, utopit jí v pocitech viny a multikulturalismu, a tím skončí antisemitismus. Pobouření nedávno způsobilo, když marxistický profesor na Harvardu židovského původu, Noel Ignatiev, vyjádřil myšlenku nutnosti psychologické genocidy bílé rasy.

Ranná SDS tedy vyrostla v kosmopolitních skupinách levicových "intelektuálů", které byly úrodnou půdou pro radikální levičáctví Ameriky 20. století.

Jak se bílí levičáci v 1. polovině 60-tých let orientovali na lidská práva a SNCC se po roce 1963 posouvala k "černé síle", tak SDS byla tím pravým reprezentantem studentské Nové levice a stávala se srdcem a mozkem celého hnutí.



Budování multikulturního hnutí


Aktivity SDS byly nejprve zaměřeny na vybudování mezirasového hnutí Nové levice s černošskou menšinou. To bylo v době, kdy vyšla vlivná kniha Herberta Marcuse - Jednodimenzionální jedinec, kde napsal, že "vykořisťovaní a pronásledovaní lidé jiných ras a jiných barev" budou novou revoluční silou v neo-marxistické kulturní přeměně západní společnosti.

Aktivisté SDS tedy zahájili přesun do předměstí a černošských ghett, kde se věnovali organizování a indoktrinaci lidu. Asi 500 studentů SDS trávilo prázdniny v městech a zkoušeli přesvědčovat obyvatele chudých lokalit o levičáckých ideálech a čekali, že chudina s nimi bude sdílet kulturu ghetta. Jak napsal Michael Harrington : "očekávali od chudých, že vyjádří morální hodnoty radikálů ze střední třídy, kteří přišli do slumu."

Brzy ale byli konfrontováni s problémy a neúspěchy. Chudina si nepřála být organizována bílými studenty ze středních tříd, s odlišnými hodnotami a návyky v oblékání a projevech. Studenti zůstávali v rozpacích, že je chudina a černoši nepřijali jako osvoboditele.

Studenti byli neúspěchem rozčarováni, takže dle levičácké filozofie obvinili ze svého neúspěchu establishment a většinovou společnost, že kvůli ní jsou chudí nepřístupní a nedůvěřiví. Frustrace z neúspěšných pokusů organizovat "nový proletariát" tedy zvýšila nenávist levičáků ke společnosti a vládě.

V roce 1964 se SDS skládala jen z pár set radikálních intelektuálů a lidskoprávních aktivistů. Do roku 1965 v SDS převažoval duch lidskoprávních bojovníků z SNCC. Začal se objevovat radikální styl - pracovní boty, dlouhé vlasy, neupravený knír a marihuana. Idea byla "každý člen radikálním organizátorem."

Demografický profil levičáků z SDS byl podobná jako u bílých aktivistů za občanská práva nebo FSM. Jejich otcové byli bohatší, vzdělaní, z vyšší stř. třídy, povoláním na univerzitách, doktoři, právníci. Rodiče liberální a sdílející hodnoty pro intelektualismus, ne-náboženství a sebeexpresi. Sociolog Flack sumarizuje : "Na předních univerzitách na severu, studenti zapojení do protestů jsou charakteristicky z městských rodin, židovských nebo atheistických, bohatých s odborným zaměstnáním."

Do roku 1965 bylo Hnutí avantgardou v hledání masové podpory. Přesněji, bylo to hledání témat tak mimořádného významu, aby mohli generovat masové celonárodní hnutí. Boj za černých za občanská práva se odklonil od hnutí Nové levice tím, jak černí radikálové tvořili sebevědomou "černou sílu". Boj za "free speech" na univerzitě Berkeley byl vyhrán ale nikdo nevěděl, jak konkrétní úspěch na Berkeley transferovat na jiné univerzity.

Všechna témata, která poháněla a udržovala Hnutí - občanská práva, chudoba a neosobní prostředí velkých univerzit - se zdály být nepoužitelné k masovému rozšíření hnutí.



Vietnam - to nejlepší, co mohlo přijít


V únoru 1965 prezident Lyndon Johnson dramaticky navýšil americkou účast ve Vietnamu a tím i odvody nových vojáků. Odpověď levičáckého hnutí byla okamžitá. Stovky studentů se aktivizovaly na elitních univerzitách a dávali najevo odpor proti establishmentu. Konaly se demonstrace a sjezdy.

17. dubna 1965, asi 20 tisíc demonstrantů stálo ve Washingtonu a pochodovalo směrem ke Kapitolu. Radikál Staughton Lynd radikální věty, které zachvátily část davu : řekl, že příště by demonstranti měli okupovat vládní budovy. Radikálové se ale ukázali být menšinou a dav se rozešel po projevech. Ale incident ukázal jaké věci přijdou. Korespondent radikálního žurnálu Guardian popsal zklamání : "pro mnohé bylo frustrující, jak se dav rozešel bez nějaké formy neposlušnosti, ke které byli mnozí připraveni."

Od té chvíle protiválečné hnutí rapidně expandovalo, neustále nové masové demonstrace a kritika vlády. Byl to čas kdy Nová levice provedla mediální průlom. Mnoho liberálních novinářů začalo s Novou levicí sympatizovat. Pozitivní články se objevovaly i v mainstreamových novinách, vůdci SDS byli zváni do televize a hnutí z toho těžilo.

A ještě větší podporu levičáckému Hnutí poskytl Selective Service System v roce 1966, podle kterého studenti s horším prospěchem byli určeni k vojenským odvodům. A o rok později byl odklad vojenské služby pro studenty zrušen úplně. Reakce na univerzitách byla okamžitá. Steve Kelman na Harwardu popsal změny : "Umírněná univerzita, která se jen okrajově zajímala o Vietnam.. najednou začala být rozlícená."

Mnoho šokovaných studentů se tak nechalo vtáhnout do levičáckého Hnutí, které stoprocentně ideologicky využilo protiválečných nálad. Počet protestů na univerzitách narostl raketově. Hnutí se stale celonárodní sítí. Na jaře 1967 první masové pálení odvodových karet v New Yorku. V dubnu 300 tisíc lidí protestovalo v NY a San Franciscu. To vše doprovázel vzestup militantní rétoriky Nové levice.

Hnutí zaznamenalo výrazný posun. Od mírového "hipísáckého" hnutí a volání po lásce a nenásilí v roce 1965, se posunulo k násilí a ozbrojenému pouličnímu boji v roce 1969. Perioda 1965 - 67 zaznamenala silný nárůsti anti - amerických nálad v Nové levici a ospravedlňování těch, kteří proti Americe bojovali "jakýmikoliv prostředky".

Významná pro novou militantnost byla série demonstrací "Stop the draft week" v říjnu 1967, pořádaná radikály z Berkeley: asi 10 tisíc jich pochodovalo k odvodovému centru, s helmami a štíty. Následovaly systematické výtržnosti a plánované konflikty s policií.

Jeden z radikálů popsal v časopise New Left Notes situaci : "Odpadkové koše a novinové stojany na ulicích byly strhávány. Nápisy se objevily na zdech "Svobodný Oakland", "Che žije" (pozn. Che Guevara - kubánský revolucionář) .. Nezamčený auta byly dotlačeny na křižovatky .. Rozkazy se šířily mezi jednotlivými partami demonstrantů, kteří se nyní začli cítit a dokonce i chovat, jako městské guerilly.. Dnes jsme okusili něco jiného - převzali a udrželi jsme centrum Oaklandu na čtyři hodiny, viděli jsme policii ustupovat před námi .."

Protesty kulminovaly v pochodu na Pentagon a útoky na tuto budovu. Prolínání Nové levice s anarchistickými subkulturami byl významný fenomén, ale nebylo to všechno. Stejně důležité byla role, kterou tyto události hrály ve vykrystalizování revolučního vědomí Nové levice.

Radikální levičáci se začali cítit jako vietnamští nebo kubánští rudí revolucionáři. Volali "Bring the war home" = přineseme válku z Vietnamu k nám domů.




Městské guerilly


Válka mohla jít dál, odvody také. Ale radikálové okusili pocit převahy nad policií, mávání vlajkami vietnamské komunistické NLF, sprejování na Pentagon. Dokázali více šokovat, než provést sociální změnu. Pocítili stálé uspokojení z šokování společnosti.

Jak se ve tváři Nové levice silně projevil anti-americký postoj, znepřátelila si tím i mnoho sociálních konzervativců v rámci pracující třídy. Navíc demonstrace koncem 60-tých let nezměnily žádné zákony, stimulovaly represe vlády a neměly žádný efekt na Pentagon a válku. Na druhou stranu, mnoho liberálů bylo vzrušeno revolucionáři v ulicích. Prohloubila se tak politická i kulturní propast mezi levičáckými radikály + jejich sympatizanty a zbytkem společnosti.

V roce 1968 hlásila SDS, že má 80 až 100 tisíc členů, hlavně na univerzitách. V očích levice i veřejnosti byla SDS vůdcem a základnou hnutí, které se zdálo schopné převrátit americkou společnost. Její členové tvořili páteř všech projevů Hnutí - podzemní tisk, komunitní organizační skupiny, radikální intelektuální meetingy, studentská povstání na univerzitách.

S návalem nových členů přišel i demografický posun. Přicházelo více nových členů bylo z politicky konzervativních, nežidovských rodin. Byly tu silné kontingenty ze středozápadu a jihozápadu, jejich vlivu se v SDS říkalo "prairie power". To byli většinou lidé s psychickými problémy, s pocity vyloučení ze společnosti. Jeden z takových radikálů, texasan Jeff Shero vyprávěl, že nejezdí domů k rodině ani o Vánocích a o tom, že jejich okolí na konzervativním venkově vyjadřuje nesouhlas k jejich levičáctví, což u nich vyvolává protispolečenský odpor : "Byli jsme instinktivně více radikální a riskující.."

Doby volání po míru a lásce byly nenávratně pryč. Nyní se levičáci zaměřili na budování revolučních kádrů, aktivizmus na školách, a kontakty na černošské militantní organizace, jako Black Panthers. Také posilovali konexe s komunistickými režimy za hranicemi - probíhala setkání amerických levičáků s Kubánci a s Vietcongem.

Nejvíce zuřiví a radikální levičáci se odklonili od organizování protestů a ventilovali svůj fanatizmus individuálními činy násilí. V roce 1969 zde bylo přes 50 bombových útoků na univerzitách. Násilí se rozrostlo a útoky byly směřovány proti vládním a vojenským budovám.


Šedé eminence schované za oponou

Se sílícím vlivem lidskoprávních a později proti-válečných organizací začali do těchto organizací pronikat rudí ideologové a manipulátoři Nové levice. Různé koordinační výbory těchto organizací byly rychle infiltrovány skupinami Nové levice. Nejvíce úspěšní byli Socialist Workers party a jejich mládež Young socialist alliance (YSA).

Klaus Menhert napsal : byli to "mistři v taktice vtíravé infiltrace a nepřímého velení." Protlačováním svých kolegů do vedení rychle dokázali ovládnout jednotlivé řídící organizace i celé Hnutí.

Začátkem 70-tých let skupiny pod vlivem YSA pořádaly největší demonstrace v historii protiválečného hnutí. Britský komentátor Nigel Young napsal : "pravděpodobně téměř nikdo z těch milionů účastníků v Americe neměl žádný blízký vztah, nebo vůbec nějaké ponětí o trockistických ideálech organizátorů."

(Lev Trockij byl bolševický revolucionář v Rusku (vlastním jménem Bronstein, z židovské rodiny). Trockismus je směr, který požaduje mezinárodní propojení levičáckých sil a permanentní vyvolávání rudých revolucí ve světě.)


Levičácké hnutí v USA tak bylo pevně ovládáno zkušenými trockistickými manipulátory, schovanými za oponou a za lidskoprávními a proti-válečnými hesly.





Bordel pod jakoukoliv záminkou

Prozatím, celkově úspěšná strategie radikalizace studentů vycházela z protiválečných a proti-odvodových protestů mezi lety 66 a 68. Byla to strategie konfrontace a provokace. Jednoduchá dynamika, předvídatelné výsledky. Univerzitní radikálové se angažovali tak obstrukčně, že byla zavolána policie a to eskalovalo konflikty, levičáci to využili k násilí a to polarizovalo další studenty. Strategie vyšla z akcí na Berkeley.

Stejná strategie byla použita v roce 1968 na Columbia University v New Yorku. Elitní škola, v ní jádro zasvěcených radikálů. Ti mobilizovali studenty pod záminkou lokálního významu - údajně rasistické úřady brání černým obyvatelům Harlemu postavit tělocvičnu. Druhou záminkou byly potíže s rozběhnutím univerzitního Institut for Defense analysis. Studenti začali demonstrovat a byli zradikalizováni odvetami administrativy a zásahy policie.

Ovšem, vedení SDS tyto problémy, kvůli kterým se demonstrovalo, zcela nebralo vážně. Byly to jen záminky. Mark Rudd, vůdce SDS na Columbia University, napsal : "Vytvářeli jsme si témata. Ten Institute for Defense Analysis není vůbec nic na Columbii. A ten problém s tělocvičnou je jen kec. Neznamená to nic pro nikoho. Než začala demonstrace, nikdy jsem nebyl v té čtvrti. Ani jsem nevěděl, jak se tam dostanu."

Dokonce i Berkley mělo slogan "problém není problémem", což znamenalo že skutečné téma nebylo free speech, ale levičácké bourání společnosti. Mike Goldfield popsal proces v New Left Notes : "Člověk si uvědomil, že na tématu nezávisí. Problém nikdy nebyl problémem. .. Byla to revoluce, která byla vším.. Vše, co podkopává systém, podporuje revoluci a tedy je správné. Free Erika. Destroy Amerika."



Cesta k terorismu

Columbia zahájila novou vlnu militantnosti. Na jaře 1968 proběhly stovky demonstrací na hlavních univerzitách většinou vedených skupinami Nové levice a zahrnovaly i útoky, rukojmí a obsazování budov. Podle stejného scenáře konfrontace a polarizace byli noví rekruti nabíráni do Hnutí. A rekrutování se rozšířilo i do malých církevních škol mimo města.

Mnoho levičáků vítalo a provokovalo represe, aby zvýšili svůj revoluční kredit a urychlili polarizaci neutrálních studentů. To byla podstata konfrontační strategie. Radikálové se stali kritickou masou, schopni vytvořit požár na univerzitách v zemi. Na univerzitách radikální absolventi způsobili nárůst nové generace levičáckých profesorů, kteří organizovali skupiny jako Unie radikálních Ekonomů.

V roce 1968 byla národní SDS sebevědomně revoluční, vedená frakcionalismem. Už žádná neorganizovaná, apolitická studentská organizace založené na humanismu, pacifismu a osobním naplnění.

O SDS se začala zajímat také maoistická strana Progressive Labor (PL), reprezentant "staré levice", a získala v ní vliv. Maoisté nabízeli studentským levičákům možnost stát se skutečnými váženými revolucionáři. Navíc PL přišla s ideologickými zbraněmi marxismu-leninismu a revoluční disciplinovaností. Jejich program spojenectví pracující + studenti se zdál být tím, co SDS hledala.

Původní SDS členové se cítili revoluční, ale neměli systematickou ideologii která by mohla konkurovat prolínáním Marxe, Lenina a Mao-C-Tunga, jaké nabízela PL. Nová vize "vážného" radikalismu čerpaná ze zkušeností Staré levice se ukázala být nadřazená libertariánským, nebo anarchistickým kořenům studentských levičáků. SDS odpověděla tím, že vytvořila svou vlastní frakci Revoluční hnutí Mládeže - Revolutionary Youth Movement (RYM).

RYM byla dědicem mnoha sklonů Nové levice z konce 60-tých let : glorifikace černochů a revolucionářů Třetího světa, manichejské černo-bílé vidění světa, násilná konfrontace, spojení radikalismu a anarchistického stylu. V souladu s PL přijali prvky discipliny, hierarchie a potřeby tvořit revoluční kádry.

Následovalo soupeření a diskuze o vliv v SDS. Hlavní neshoda byla na tom, kdo reprezentuje pravou revoluční cestu, jestli anarcho-partyzánský styl (volba RYM) nebo maoismus (volba PL). PL vyhrála kontrolu nad národní organizací SDS a RYM odcházela do opozice. S tím rozkolem SDS přestala existovat jako vůdce celonárodního Hnutí.

S konfliktem mezi maoistickými a anarcho-teroristickými elementy, SDS skončila svou cestu od nové k staré levici.



Jak se stát revolucionářem

Rozmach politického násilí vybuchl na konci 60-tých let a byl odkazem militantnosti Nové levice. Po léta Nová levice ospravedlňovala násilí černochů, vietnamských guerill a jiných "agentů osvobození". Nyní se začala zastávat idea, že radikální mládež má roli v revoluci. Mohou se angažovat v ospravedlnitelném násilí proti "utiskovatelům".

Tyto sentimenty nalezly organizované vyjádření u Weathermenů - radikální skupiny levičáků, kteří fungovali v rámci RYM a začali později páchat revoluční terorismus. Každou akci brali jako krok k přetváření sama sebe do osoby skutečného revolucionáře. Revolucionáři se tvořili zde.

Členka Susan Sternová o zkušenostech ze skupiny Weathermen : "náš cíl bylo udělat nás rovnými, muže i ženy, téměř zaměnitelnými .. neměli jsme žádné skrupule, prostě jsme začali .. ..výsledkem byl revoluční válečník. Byli jsme odevzdáni představě transformovat se do Ameri-congu."

Pod vlivem tohoto posunu k násilnému radikalismu dál pokračovaly pokusy levičáckých aktivistů o nábor členů v ghettech a předměstích. V létě 1969 se stovky aktivistů a radikálů sdružily do politických kolektivů a pokoušeli se rekrutovat mládež z pracující třídy revolučním stylem.

Kirkpatrik Sale popisuje, jak se ve městě Columbus,Ohio levičáci kolektivě pokoušeli oslovit mládež putikařením, sprejováním revolučních sloganů na místních středních školách a chlubením se zbraněmi. Tyto projevy radikálního machismu však nedělaly dojem na lokální obyvatele předměstí, kteří jedné noci vyhnali radikály ze svého území, pro obecné blaho. Levičáci selhali, namlouvali si chyby v systému a jejich frustrace zvýšila oddání revoluci.

Proces sebe-transformace, sebe-přeměny do podoby skutečného revolucionáře, začal být pro mnohé levičáky důležitější, než snaha měnit celou společnost. A to i díky tomu jak viděli a poznávali, že společnost se jim nedaří měnit a že dokonce i chudina a "utlačované menšiny" s nimi nespolupracují. Současně experimentovali s různými aspekty volnomyšlenkářských nebo alternativnách stylů - vegetariánské jídlo, společný komunitní sex, užívání drog, odstranění osobního vlastnictví atd. Mnohé levičácké skupiny i jednotlivci se začali uzavírat sami do sebe.

Proces odstřihnutí skupin od okolní společnosti, zatímco se jednotliví členové semkli jeden k druhému, to byl fenomén v časech levicového terorismu. A tyto semknuté a uzavřené skupiny přitahovaly osamocené a vykořeněné jedince, které lákala levičácká ideologie a oslovili je studentští aktivisté.

Sternová podrobně popisuje studentku, která se k nim připojila :
"Osamělá, neurotická a s děsnou touhou po lásce a pochopení se odevzdala Weathermenům totálně. S neuvěřitelným úsilím potlačovala svůj strach, plachost a učila se být mužnou ženou, což charakterizovalo mnoho členek Weathermenů. Nosila těžké pánské boty, džíny a armádní bundu, neučesané vlasy, žádný make-up, stále kouřila chvějícíma se rukama .. "

Násilí, pro které se stali Weathermeni tak znamí, byla demonstrace v Chicagu roku 1969, známá jako "Days of rage". Asi 600 radikálů se sešlo v ulicích, aby "přinesli válku domů". Byli ozbrojení helmami a typickými zbraněmi pro mladé gangy - řetězy, obušky atd. Většina byli studentští aktivisti nebo členové SDS.

4 dny násilných střetů, zraněno asi 30 policistů, materiální škody asi 35 tisíc dolarů. Asi 200 zatčeno. Nikdo z levičáků neseděl víc jak 4 měsíce a většina ihned zaplatila vysoké pokuty a škody. I z toho je vidět, jak bohaté měli zdroje, právníky a zázemí. Sternová oslavně popisovala demonstraci : "Udělali jsme statisícové škody. Zranili jsme stovky těch prasat .. Mám právo chodit s hlavou hrdě zvednutou."

Necitelnost a přehánění odhadů škod nám říká více o mentalitě Weathermenů. Selhali v pokusech motivovat k revolučním násilnostem jak mladou pracující třídou, tak i Novou levici. Udělali dost škod a společnost začínala být znechucena. Byla to porážka na politické úrovni. Vítězství cítili jen oni sami. Cítili se jako skuteční revolucionáři.

Jeden z pozorovatelů naznačil, že Weathermeni vlastně doufali, že akce v Chicagu selžou, aby mohli dál eskalovat boj. V každém případě se poté rozhodli jít do podzemí a dokončili tak svou politickou izolaci. V roce 1970 zařadili do programu bombové útoky. Do roku 1972 uspěli v útocích proti Kapitolu, Pentagonu atd. Zaměstnávali FBI a jejich členové jako Bernadine Dohrn, nebo Mark Rudd viseli na top listu hledaných osob. A získávali mezi nejradikálnější levicí sympatie, někteří je začali napodobovat.

Násilní disidenti na univerzitách páchali bombové útoky. V květnu 1970 bylo zaznamenáno asi 30 výbuchů na pozemcích univerzit a rostl počet útoků proti vládním budovám. Podle policie úplně nejvíc bombových útoků bylo v roce 1971.

Také byly zakládány další teroristické organizace, cekem asi 20 v zemi. Některé rychle vymizely, ale jedna překonala i Weathermeny - Symbionese Liberation Army (SLA), která se skládala z bývalých studentů, z relativně bohatší vrstvy a spíše z konzervativního prostředí. Mnoho z nich bylo v otevřeném nepřátelství proti rodičům. Nenávist ke svým kořenům byla podložena nenávistí k sobě. Jen revoluce jim nabídla příleitost k sebetransformaci .

SLA vyrostla z kontaktů mezi bílými levičáky a černými vězni v Oaklandu, Kalifornie mezi lety 72 a 73, když levicoví aktivisté začali učit maoismus a neo-marxistické ideály černé vězně ve věznici Vacaville. Na oplátku dostali vůdce - černocha jménem Donald DeFreeze, bezvýznamný kriminálník, který utekl z vězení roku 1973 a začal řídit SLA.

SLA pod černošským vůdcem spáchala několik primitivních zločinů ve jménu rudé revoluce, jako vražda učitele nebo únosy a vydírání. Společnost byla znechucena a tyto činy odsuzovali už i mnozí levičáci.


Levičácký terorismus byl poslední fází levičáckého hnutí v Americe, ze kterého vyrostla dnešní Nová levice. Levičácká hnutí s podobnými tématy a fázemi vývoje vznikala s mírným zpožděním v západní Evropě.

Pro mnoho radikálů drama revoluce vyprchalo už koncem 60-tých let. Jiní nalezli vzrušení v dramatu své vnitřní revoluce a přeměny, jakou nabízela různá východní náboženství nebo alternativní styl života. Jiní levičáci se vydali na "Dlouhý pochod institucemi" a dnes jsou z nich politici, veřejní ochránci lidských práv, občanští aktivisté, publicisté a podobně. Jen pár z nich hrálo revoluční drama tak dlouho, až se pro ně stalo jejich jedinou realitou a pohltilo je.



Nová levice dnes

Hnutí 60-tých a 70-tých let zformovalo celkový charakter dnešní Nové levice. Tehdy se ukovaly dlouhodobé strategie, postoje a názory, které moderní levičáctví zastává v určité formě a intenzitě dodnes.

Jedná se především o :

- orientaci levičáků proti bílé většinové společnosti
- ochranářství k všemu cizímu a odlišnému
- kompletně převrácené hodnoty
- podpora a propagování subkultur a stylů, které jdou proti hodnotám a kultuře bílé společnosti
- multikulturní a xenofilní myšlení
- zakrývání svých skutečných záměrů vymyšlenými tématy, hesly a problémy
- fanatismus při obhajování svých ideálů, převracení a přehánění faktů, černo-bílé vidění světa (kdo má jiný názor je nácek, fašista, rasista .. ) atd.

S výsledky vlivu a moci dnešní Nové levice se setkáváme každý den - každý den vidíme v médiích multikulturní propagandu, každý den vidíme ochraňované a živené asociální menšiny, každý den žijeme pod antirasistickými zákony, genderovými kvótami a nařízeními Evropské Unie atd. atd.


Současné multikulturní levičáctví a jeho boj proti rasismu a xenofobii, ačkoliv se maskuje hesly o toleranci, porozumění a rozmanitosti, má své kořeny ve fanatismu a proti-bílé nenávisti levičáckých hnutí šedesátých a sedmdesátých let.