Nesmrtelné myšlenky 2.0


V historii společnosti existuje bod chorobné křehkosti a přecitlivělosti, kdy se společnost ujímá dokonce i svého škůdce, zločince, a to ve vší vážnosti a počestnosti. Trestat: to se jí zdá v čemsi neslušné (nehumánní).

Strach z bolesti, i z nekonečně malé bolesti, nemůže skončit jinak, nežli v náboženství lásky.

Demokratizace Evropy je zároveň nedobrovolnou institucí k pěstování tyranů.


Pohleďme na údobí národů, v nichž vystupuje do popředí humanismus a demokracie: jsou to údobí únavy, večera, úpadku ... Ta tam je překypující síla, životní jistota, jistota budoucnosti.

Humanisté, intelektuálové, lidskoprávníci ... vynořují se na světlo jako bahenní rostliny, až když je tu bahno, k němuž patří.

Převaha intelektuálů nikdy nevěstí nic dobrého, právě tak jako rozmach demokracie, mírových smírčích soudů, rovnoprávnosti, náboženství soucitu ... a kolik symptomů upadajícího života ještě existuje.

Zdá se mi, že všichni lžou; na každém slově ulpívá cukernatá mírnost. Slabost má být překroucena v zásluhu ... a bezmoc, která neoplácí, v "dobrotivost", ustrašená nízkost v "pokoru", podrobenost nenáviděným v "toleranci". Neútočnost slabého, ba sama zbabělost dnes platí přímo za vrchol ctnosti. Neschopnost pomsty se nazývá nechtěním pomsty, dokonce snad odpuštěním.

Také mluví o "lásce k nepřátelům" - a potí se přitom.

Všude se teď blouzní o budoucích stavech společnosti, kde už nebude existovat nerovnost a diskriminace: to mým uším zní, jako by někdo sliboval vynalézt život, který by se zdržel všech organických funkcí.

Nerovnost nepatří ke společnosti zkažené nebo nedokonalé a primitivní: patří k podstatě všeho živého jako základní organická funkce. Je následkem vlastní vůle k moci, která je právě vůlí života.

Chcete-li odstranit silné protiklady a rozdíly, pak odstraníte také silnou lásku, hrdé smýšlení, identitu, cit sama sebe.


Menšiny - zhouba národa


Slabí a života neschopní mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.

Menšinoví a nemocní jsou velkým nebezpečím pro člověka: nikoli zlí, nikoli "dravci". Ti od samého počátku postižení, diskriminovaní, znevýhodnění, zlomení - ti to jsou, ti nejslabší nejvíce podrývají život mezi lidmi, otravují a zpochybňují naši důvěru k životu, ke společnosti, k nám samým.

Kde mu uniknout, onomu ponurému pohledu těch věčných "obětí" diskriminace, který se v nás snaží zanechat hluboký pocit výčitků a viny ?

Z takové půdy sebepohrdání, půdy věru bahnité, roste každý plevel, každá jedovatá rostlina, a vše tak malé, tak skryté, tak nepoctivé, tak nasládlé. Tady se svíjejí červi mstivých a uražených citů; neustále se tu spřádá síť zlovolných spiknutí trpících proti vydařeným, většinovým a vítězným, pohled na vítězství zde probouzí nenávist. A té prolhanosti, jen aby nemuseli tuto nenávist jako nenávist přiznat!

Čím četnější je ve společnosti slabost a nemocnost, tím více bychom si měli vážit vzácných případů duševně-tělesné moci, tedy šťastných případů člověka vydařeného, tím přísněji chránit takového člověka před nejhorším vzduchem, vzduchem nemocných. Děláme to?

Vůle menšin a jejich ochránců prosadit nějakou formu nadřazenosti, jejich instinkt pro postranní stezky, které vedou k tyranii nad normálními a většinovými - všude najdeme tuto vůli k moci právě u těch nejslabších!

Lidskoprávní levičáctví má na dně zákeřnou mstivost menšinových a nemocných - instinkt namířený proti zdravým, proti zdraví. Všechno zdařilé, bílé, silné a sebevědomé probouzí u nich nenávist a pomstychtivost.

Je nutno, aby vyšší lidé vypověděli válku menšinám. Všude se houfuje podřadnost, aby se učinila pánem a udusila vůli národa k životu. Všechno, co zženšťuje, změkčuje, všechno, co uplatňuje toleranci a "humanitu", pracuje ve prospěch internacionalismu a lidskoprávní "demokracie", to jest vláda neschopných a nízkých lidí. My však budeme konat represalie a celý tento systém postavíme před soud a pošleme pod gilotinu.

Je potřeba nacionálních ideálů dosti silných, aby působily jako neúprosný osud, aby posilovaly silné, ochromovaly a lámaly slabé a zdegenerované. Zničení upadajících ras. Zničení otrockých hodnot. Zničení systému, s jehož pomocí nejnižší a menšinové povahy předepisují zákony vyšším.

Nacionalismus jako mocná síla a kladivo, jenž rozbíjí upadající a odumírající společnosti a odklízí je z cesty, aby vybudoval cestu novému řádu života a vnukl tomu, co je pokleslé a chce zemřít, touhu po konci.

Ať znovu zazní - proti starému prolhanému heslu o výsadách slabých, podřadných a menšinových, proti vůli ke snížení a ponížení bílých národů, proti úpadku a západu člověka - to hrozivé a úchvatné protichůdné heslo o výsadách silných, hrdých a vyjímečných !

Slabost láká hyeny

Čelit islamizaci z pozice obrany liberálních hodnot ? : "Nechceme tu islám, protože ohrožuje naše rovnostářství, práva našich homosexuálů a naši liberálně demokratickou změkčilost." Jak absurdní - hájit před islámem právě to podhoubí, které je příčinou, že jsme se stali terčem invaze.

Kdy porazíme islám ? Až budeme barbarštější, než barbaři. Nikoliv primitivnější, ale brutálnější, nelítostnější, bojovnější, silnější v tvrdosti, odvaze a krutosti.

V dobách, kdy se lidstvo za svou krutost ještě nestydělo, byl život na Zemi radostnější než nyní - znavený pohled kulturního pesimisty, nedůvěra k hádance života, ledové "Ne" zákonům přírody... Na cestě k "lidskosti" si člověk přivodil onen zkažený žaludek a povleklý jazyk, kvůli němuž se mu nejen zprotivila radost a nevinnost zvířete, nýbrž ztratil chuť i k životu samotnému.

Kdo páchne slabostí a nemohoucností, musí počítat se zájmem predátorů i mrchožroutů.

Na teroristické útoky zasahující převážně tu nejvíce chorobnou, velkoměstskou, rasově promíchanou, kosmopolitně a humanisticky smýšlející část západní společnosti, je třeba pohlížet jako na počátek přirozeného očišťovacího procesu, na jehož konci bude vše slabé a upadající vyhlazeno.



Velcí a malí lidé

Také já mluvím o "návratu k přírodě", ačkoliv to vlastně není cesta zpět, nýbrž vystupování vzhůru do vysoké, volné, ano i obávané a nelítostné přírody - takové, která si hraje a smí si hrát s velkými úkoly ...

Velký člověk - je člověkem schopným velké vůle. Je to člověk, kterého zbudovala a vymyslela příroda ve velkém stylu.

Štěstí: v uvědomění síly a vítězství.

Ten, kdo může poroučet, kdo je od přírody "vůdce", kdo vystupuje a jedná násilnicky - na takové bytosti není nikdo připraven, přicházejí jako osud, bez důvodu, ohledu, jsou tu jako blesk, příliš strašné, příliš náhlé, příliš přesvědčivé, příliš "jiné", než aby je člověk mohl jen nenávidět. Jejich dílem je instinktivní tvorba forem - kde se objeví, tam hned stojí něco nového, mocenský útvar, který žije a v němž není místa pro nic, do čeho by nebyl nejprve vložen nějaký "smysl" ve vztahu k celku.

K velikosti patří hrůza - nedejme si nic namluvit. S každým růstem do výše a velikosti člověk roste také do hloubky a hrůzy - jedno nemáme chtít bez druhého.

Velký člověk je dnešní dobou bezpochyby hodnocen jako "zlý" - jako nacista, rasista, jako nepřítel demokratických hodnot. Není divu, že v době, kdy slabost a malost triumfuje, panuje fobie z velkých lidí.

Pach slabosti vznáší se nad Evropu - a láká supy a dravce ze všech stran. Jsou zakazovány činy a smýšlení, které samy o sobě patří k výsadám silných, jako by byly člověka nehodny. Celá podstata silných lidí byla znevážena, poněvadž ochrana slabých (i vůči slabým) byla postavena jako norma hodnoty.

S přibývající civilizací se člověk kultivuje, kultivuje, až z té přemíry kultivovanosti nakonec zcela zdegeneruje. Ti největší degeneráti pak nabubřele hlásají : "My jsme ti nejkultivovanější, my reprezentujeme hodnoty pokrokové moderní společnosti"

Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kteří jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání. Pro ně je snadná kořist, a tou je každý trpící, něčím úchvatným.

Vyšší člověk je člověk smečky - smečky šelem, lovců, válečníků.
Malý člověk je člověk stáda - stáda ovcí, koz, volů ...

Vyšší člověk - teritoriální druh, silná vůle k životu a sepjetí s přírodou.
Malý člověk - otrocká mentalita, závislý na blahobytu, pohodlí, na jistotách, demokratickém klimatu. Notoricky ustrašený a umírněný. Snadno ovladatelný.

Anti-člověk - zosobňuje negaci všeho přirozeného. Nejpokročilejší fáze degenerace člověka. Vše zdravé, silné, velké a vůdcovské vyvolá v něm fobii a nenávist. Fascinován slabostí, bizarnostmi, deviací. Silně kosmopolitní, proti-národní. Podporuje změkčování, zmenšování, rasové směšování a zeslabování člověka a tím přibližuje jeho zánik. Anti-člověk vládne západnímu světu.

Vyšší člověk se hlásí ke svému národu v nejužším možném pojetí - k exkluzivní, uzavřené skupině, jedinečné svou kulturou, historií a etnicitou. S národem sdílí jeho velikost a vyjímečnost.

Nejnižší člověk je kosmopolita - rozervaný, do ciziny neustále šilhající otrok moderních ideí. Hlásí se ke všem, je doma všude a nikde. Je jedním z těch bezvýznamných mravenců, kterých jsou na Zemi miliardy a které považuje za sobě rovné.

Kosmopolitní otevřenost vede k promíchávání lidstva, ke zmenšování rozdílů a tím k zestejňování, zprůměrňování a snižování člověka. Je to eroze, která ohlodává výšiny a vrcholy, rozšiřuje nízké stepi a pouště.

Úkol: pěstovat člověka do výše a síly místo do pohodlnosti, změkčilosti a průměrnosti. Navrátit se k antickému ideálu krásy, síly, vyjímečnosti.

Hodnota člověka se stanovuje až po jeho smrti - co zde po něm zůstalo, co vybudoval, co vytvořil, co vybojoval, kolik nových válečníků zplodil, jak se zapsal do historie ...

Co zde zůstane po typickém malém člověku dnešní doby, jehož smyslem života je honba za zážitky, cestování, nevázanost, užívání si, konzumování ... ? Nic, zemře a za pár let si už nikdo ani nevzpomene, že vůbec kdy žil.

Budovat něco velkého, tisíciletého, chránit práci předků, bojovat za přežití a velikost národa, civilizace, měnit běh dějin ... to patří k velikosti, to činí člověka nesmrtelným.

Čekání na Velkého člověka

Postmoderní člověk příliš dlouho shlížel na násilí, boj, rasismus, xenofobii, teritorialitu a na další své přirozené sklony zlým pohledem, takže se v něm nakonec spojily se špatným svědomím.

Opačný proces by tedy byl spojit se špatným svědomím všechny sklony nepřirozené - všechno to tíhnutí k falešnému humanismu, toleranci a "pravdolásce", odpor vůči síle, smyslům, instinktům a zákonům přírody, zkrátka všechny "moderní" levičácké ideály, které jsou životu nepřátelské, které vedou k bezbrannosti a smrti národů, které jsou ideály popíračů života. Na koho se dnes obrátit s takovým úkolem ?

Pro onen cíl by bylo zapotřebí jiného druhu osobností, než jaké jsou právě v této době pravděpodobné: osobností zocelených válkami a vítězstvími, jimž se dobývání, dobrodružství, nebezpečí, ba i bolest staly potřebou. Bylo by k tomu zapotřebí přivyknout ostrému horskému vzduchu, ledu a výšinám v každém smyslu ... bylo by zkrátka zapotřebí právě tohoto velkého zdraví !

Je to právě dnes vůbec možné ? Ale jednou, v silnější době, než je tato zpuchřelá, o sobě pochybující přítomnost, musí přece přijít vykupující člověk velké lásky, velké vůle a velkého opovržení. Tento člověk budoucnosti, který nás vykoupí z nadvlády dekadentních hodnot právě tak jako z toho, co z nich muselo vyrůst - z velkého hnusu, z prázdnoty a beznaděje - tento člověk velkého rozhodnutí, které opět osvobodí vůli, Zemi navrátí její cíl a lidem jejich naději, tento anti-demokrat a anti-marxista, tento vítěz nad smrtí a nicotou - ten jednou musí přijít !







pokračování : Nesmrtelné myšlenky - 2. díl