Na seznam článků     Na hlavní stránku  

Kapitalistický marxismus



Už během 60-tých let, kdy se na západě formovala radikální levičácká hnutí, někteří autoři studovali strukturu těchto hnutí a všimli si, že neomarxisté jsou velmi často studenti sociologie, filosofie a podobných oborů na prestižních univerzitách a pochází z bohatších vrstev.


Mladí neomarxisté, kteří kritizovali americkou kapitalistickou třídu, tak sami pocházeli z kapitalistických rodin a využívali vlivu a finančních prostředků svých blízkých k neomarxistickému aktivismu. Mladé ultralevičácké výtržníky během studentských nepokojů v USA v 60-tých letech tak před soudem často obhajovali prominentní právníci, jejichž služby si mohli dovolit jen bohatší klienti.


Z mnohých aktivistů Nové levice se později stali kapitalističtí obchodníci, bankéři, či finanční spekulanti. A tak dnes máme možnost sledovat staré finanční magnáty a vlivné podnikatele, kteří podporují a dotují neomarxistické neziskovky a hnutí bojující, mimo jiné, proti kapitalismu.


Tato na první pohled absurdní situace, kdy kapitalisté podporují anti-kapitalistickou ideologii, má svojí logiku. Internacionální monopolní kapitalisté i internacionální marxisté mají mnoho společného. Následuje několik příkladů propojení globálního kapitalismu s neomarxismem.



Marxistický bankéř Strauss-Kahn



Dominique Strauss-Kahn, bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu MMF, svoji známou sexuální eskapádu uskutečnil v hotelu, kde pokoj stojí v průměru 52 tisíc korun (3 000 dolarů). Politika jeho MMF přitom prakticky bez výjimky vedla k tomu, že se šance dopřát si podobně luxusního ubytování většině obyvatel globalizovaného světa spíše vzdalovala, než přibližovala.


Dominique Strauss-Kahn byl rovněž žhavým kandidátem na příštího francouzského prezidenta – a to za francouzské socialisty. Nebýt té aféry, pravděpodobně by se prezidentem stal.


Strauss-Kahn byl nejen prominentním členem Socialistické strany, ale během studií byl dokonce členem Union des étudiants communistes, neomarxistické studentské organizace blízké francouzským komunistům. Jeho neomarxistické ideály mu nijak nebránily budovat kariéru finančníka a globalizátora.


Francoužští socialisté je strana prolezlá neo-marxisty a bývalými ultra-levičáky z časů studentských bouří na konci 60-tých let. Tihle francouzští socialisté nemají problém připravovat a podporovat prezidentskou kandidaturu globálního finančníka Strausse-Kahna, který si žije v ostentativním luxusu a jehož MMF systémově podkopává fundamentální ideály, které socialisté hlásají voličům.




Javier Solana - marxista šéfem NATO




Javier Solana (na fotce), původem Španěl, je bývalý Vysoký představitel Evropské Unie a generální tajemník NATO.


V mládí byl Solana radikálním marxistou. V roce 1965 odjel studovat do USA, kde se právě formovala neomarxistická studentská hnutí a Nová levice. Solana se ihned radikálně zapojil. Po návratu do Španělska byl řadu let aktivním politikem multi-kulturně levičácké socialistické strany, která se postarala, mimo jiné, o otevřené hranice imigrantům z Afriky.


Později zastával vlivné funkce v Evropské Unii. Jako šéf NATO se proslavil nelegitimním "humanitárním bombardováním" Jugoslávie v roce 1999, kdy zaútočil na srbské jednotky bojující v Kosovu proti muslimům.
 



Jihoafrická republika: kapitalisté + neomarxisté proti nacionalistům




Od roku 1948 vládli v Jihoafrické republice (JAR) bílí nacionalisté z Národní strany. V 60-tých letech bílá vláda v čele s prezidentem Verwoerdem (na fotce) aplikovala politiku rasově odděleného rozvoje - apartheid. Zákon zakazoval i mezirasový sex a svatby.


Výsledkem byla prosperita. Životní úroveň bělochů rostla o 3,9% a úroveň černochů dokonce o 5,4% ročně. Roku 1965 JAR dosáhla 2. nejvyššího ekonomického růstu na světě, nízké inflace a nebylo třeba žádných půjček ze zahraničí pro financování růstu. To vše bylo trnem v oku mezinárodních antirasistických levičáků - ta fungující a prosperující politika rasismu a apartheidu v ostrém kontrastu s jejich utopickými a nefunkčními vizemi integrace, anti-rasismu a multikulturalismu.


Proti bílé nacionální vládě a její politice se od 50-tých let zvedla nepřátelská vlna internacionálního neomarxismu (Nové levice), která vyhlásila boj proti rasismu a apartheidu atd.


V JAR to byla především Komunistická strana Jižní Afriky, kterou vedl Yossel Slovo (původem lotyšský žid). Ve spolupráci s komunistickou stranou a černými odbory zde působilo černošské politické uskupení Africký Národní Kongres (ANC). Skupina neomarxistů židovského původu a militantních černochů později založila revolučně-teroristickou odnož ANC a spáchala řadu bombových útoků (více v našem článku Antirasismus je terorismus).


Bankéři + neomarxisté proti nacionalistům


Bílá nacionální vláda však měla další mocné nepřátele - internacionální finančníky a obchodníky, především Antona Ruperta (miliardář žid. původu) a rodinu Oppenheimerů (žid. původu).


Klan Oppenheimerů kontroloval jihoafrické bankovnictví a těžařskou společnost De Beers, světového producenta diamantů . Rodina Oppenheimerů i Anton Rupert měli úzké styky s vlivnými kruhy na západě, například s klanem Rothschildů (globální finančníci žid. původu), nebo s ministrem zahraničí Henry Kissingerem (Američan žid. původu), který se jménem Spojených států připojil ke kampani proti apartheidu a bílé vládě JAR.


Prezident Verwoerd ale nezůstával v defenzivě. Pracoval na omezení moci těchto nebezpečných elementů a 25. ledna 1966 prohlásil v parlamentu: "Měli bychom se postavit proti této koncentraci moci a monopolům, které se v zemi objevují a představují skutečné nebezpečí". To se bohužel nepodařilo. 6. září 1966 byl prezident Verwoerd zavražděn najatým marxistickým radikálem řeckého původu.


Rupert a Oppenheimer financovali řadu aktivit proti apartheidu a bílé nacionální vládě. Harry Oppenheimer financoval založení neomarxistické Progresivní Strany vedené lidskoprávní levičáckou aktivistkou Helen Suzman-Govronsky (žid. původu). Podporoval černošské odbory, kde byli černoši indoktrinováni marxismem a politicky organizováni. Kontroloval i veškerý anglicky psaný tisk, kde měli ultralevičácký novináři prostor pro propagandu.


Aby podkopali a oslabili bílou vládu a její popularitu, spekulovali mocní finančníci proti jihoafrické měně a způsobili tak její devalvaci (znehodnocení) a silný nárůst inflace, která dosáhla 16% na počátku 80-tých let. Díky internacionální antirasistické koalici, kterou se těmto vlivným osobám podařilo již od konce 60-tých let formovat, byly proti JAR zaměřeny mezinárodní sankce, embargo a represe. Levičácká hnutí a neziskovky na západě propagovaly bojkot jihoafrického zboží. Ekonomika JAR začala pod tímto nátlakem trpět a období po roce 1984 pro ní bylo nejhorším od 2. sv. války.


Současně jimi kontrolovaná média produkovala protivládní a anti-rasistickou propagandu. Výsledkem bylo, že i mnozí bílí, nespokojení s ekonomickou situací, se nechali zaslepit a k moci se ve volbách dostali anti-rasisté a multikulturní levičáci v čele s prezidentem De Klerkem, který později předal moc Mandelovi a černochům. Plán vyšel.


Důkazy o tom, že by bankéři přímo financovali revoluční marxisty nejsou k dispozici, ale Komunistická strana Jižní Afriky ani neomarxisté z ANC a dalších skupin neútočili na bankovní monopoly, ani na těžařské společnosti drancující nerostné suroviny. Útočili jen na bílou nacionální vládu a její instituce.


Mezi bankéři a revolucionáři/marxisty existovaly čilé kontakty i přátelství. Mandela byl častým hostem u Oppenheimerů v jejich rezidencích. Mandela také pravidelně bral představitele společnosti De Beers na zahraniční návštěvy. Největších poct se dočkal finančník a kapitalista Harry Oppenheimer na svém pohřbu, kdy neomarxisté i bývalí černí revolucionáři, včetně Nelsona Mandely, nešetřili slovy vděku a chvály.


Po vítězství Nelsona Mandely v roce 1994 získali jeho spřátelení marxisté řadu vlivných pozic. Bankovní domy a nadnárodní těžařské monopoly nikdo neatakoval, naopak jejich moc ještě posílila. Z některých bývalých marxistických aktivistů se stali ministři a bankéři. Např. terorista a marxista Yossel Slovo dostal ministerské křeslo a jeho někdejší manželka (také aktivistka) se stala šéfkou zemské banky.

 



Frankfurtská škola




Frankfurtská škola byla univerzitní skupinou marxistických intelektuálů, kteří výrazně ovlivnili ideály a strategie (post)moderního západního levičáctví a na jejich učení a spisech se v 60-tých letech zformovala Nová levice, která je v současnosti na západě dominantním proudem.


Založení Frankfurtské školy organizačně i finančně zabezpečili dva "marxističtí kapitalisté" židovského původu - Felix Weil, z rodiny bohatého globálního obchodníka, a Friedrich Pollock z rodiny židovského továrníka.


Felix Weil v roce 1922 zorganizoval setkání marxistů (Erste Marxistische Arbeitswoche). Nejdůležitějšími účastníky byli kromě Weila i Georg Lukács, Karl Korsch, Karl August Wittfogel a Friedrich Pollock. Na tomto setkání se shodli na založení marxistického institutu na některé z univerzit.


Institut pro sociální výzkum, který později vešel ve známost jako Frankfurtská škola, byl založen v roce 1924, když Felix Weil a jeho kolega Friedrich Pollock shromáždili potřebná povolení a finanční fondy.


Georg Lukács, původem maďarský žid, pocházel z rodiny vlivného bankéře. Byl jedním z členů, na jehož myšlenkách Frankfurtská škola budovala. Lukács byl považován za nejvýznamnějšího marxistického filosofa, hned po Marxovi. V roce 1919 byl jedním z předních aktérů bolševické revoluce v Maďarsku (více v našem článku Nová levice / První útok kulturního marxismu).
 



Bolševická revoluce v Rusku





Informace o finanční podpoře ruských bolševiků ze strany nadnárodních finančníků a bankéřů nejsou žádnou konspirační teorií, ale historickými fakty.


Ústřední úlohu zde hrál mocný klan kolem New-Yorského bankovího domu Kuhn, Loeb a spol. Ten byl založen dvěmi židovskými rodinami Kuhnů a Loebů. K nim se přiženil finančník Jakob Schiff, původem německý žid, jehož rodina byla spřízněna s Rothschildy. Dalšími sňatky se tento klan spojil s německým rodem Warburgů - bankéři židovského původu z Hamburku. Tak vznikl mezinárodní klan, který měl dostatek prostředků a moci, aby mohl financovat státní převraty a revoluce. Měl vliv i na amerického prezidenta Wilsona.


Lev Trocký (Bronstein, žid. původu) byl vedle Lenina hlavní figurou bolševické revoluce v Rusku. Během svého pobytu v New Yorku byl Trocký v kontaktu s Jakobem Schiffem a dalšími finančníky a intelektuály z New-Yorské židovské komunity. Miliony dolarů později směřovaly od těchto sponzorů k Leninovi a Trockému na financování bolševické revoluce.


27. března 1917 – jen několik dní předtím, než Amerika vstoupila do války – opustil Trocký Spojené státy spolu s několika sty revolucionáři (většinou židé z New Yorku) a s financemi od svých sponzorů. Bolševiky doprovázeli i lidé z byznysu, například finančník a poradce prezidenta Wilsona, Charles Crane.


Když loď přepravující Trockého zastavila 3. dubna 1917 v Halifaxu v Novém Skotsku, byli bolševici zadrženi kanadskými orgány a jejich peněžní prostředky byly zabaveny. Během pár týdnů ale tajemník amerického prezidenta doručil Trockému americký pas podepsaný prezidentem Wilsonem a bylo zajištěno jeho propuštění. Mocné lobby zajistilo bolševikům bezpečnou cestu do Ruska.


Globální bankéři, kapitalisté a finanční magnáti tak financovali vznik bolševismu, který proti nim hlásal celosvětový boj. Nebáli se bolševismu, protože ho řídili.


 



George Soros



Asi není nutné detailně rozebírat aktivity tohoto americko-židovského miliardáře a investora z Wall Streetu, který podpořil i ultra-levicové a antikapitalistické hnutí Occupy a skrze svoje fondy sponzoruje řadu multikulturně-levičáckých neziskovek ve střední a východní Evropě.
 



Závěr




Když mladí přesvědčení neomarxisté, jako například Strauss-Kahn, nebo Javier Solana, začali budovat kariéru kapitalistů a globalizátorů, znamená to, že v tu chvíli zavrhli ideologii marxismu, na které vyrostli ? Znamená to, že od základů přehodnotili a změnili své názory a ideály ?


Ne ! Oni si postupem času uvědomovali, že globalizační internacionální kapitalismus se v mnohém podobá jejich internacionálnímu neomarxismu. Došlo jim, že obsadit vlivné pozice a prosazovat ekonomickou i kulturní globalizaci a politickou centralizaci moci je nejefektivnější cesta k realizaci jejich marxistických snů z mládí.



Kapitalismus je internacionální, stejně tak i neomarxismus je internacionální. Kapitalismus vítá globalizaci, integraci a celosvětový trh, neomarxisté vítají konec hranic, konec národních států, centralizovanou nadnárodní vládu a smíchání ras a kultur. Neomarxismus i globalizační kapitalismus jsou inter-nacionalismy, oba se mohou vzájemně doplňovat a podporovat.


Nacionalismus je pravým opakem - je nacionální a organický, orientuje se na obranu národa, hranic, tradičního národního státu a na aplikaci přirozených a historicky ověřených mechanismů v politickém rozhodování. Pouze nacionalismus tvoří bariéru proti internacionálnímu multi-kulturnímu marxismu i proti škodlivým aspektům globálního monopolního kapitalismu. Podporujme nacionalismus všemi silami.



 

 

hit counter