Marcuse : imigranti jako nová revoluční síla

Herbert Marcuse - marxistický filosof židovského původu a "otec Nové levice". Člen Frankfurtské školy (skupina marxistických ideologů na univerzitě ve Frankfurtu ).

Kontext doby :

Život na západě v 50-tých letech byl víceméně stabilní, lidé dodržovali dlouhodobé tradiční hodnoty, byli ohromeni technologickým pokrokem a významným růstem životní úrovně. I pracující "dělnické" třídě rychle rostla životní úroveň a byla víceméně integrována do tržní (kapitalistické) společnosti. Mnozí dělníci vlastnili zaměstnanecké akcie svého podniku, kooperovali s podnikateli a měli zájem, aby podnik prosperoval a rostl.

Lidé zakládali rodiny a měli více dětí. Hrozbou byla jen konfrontace s komunistickým východem a nebezpečí jaderného konfliktu. To ale západní společnost spíše spojovalo a nutilo ke spolupráci.

To vše s nepřející zlostí sledovali marxističtí "intelektuálové", kteří stále toužebně očekávali, že i na západě dojde k revoluční změně směrem k socialismu a oni se dostanou k moci. Ale čekání bylo marné, protože lidé byli spokojeni se svým životním stylem. Žili v prosperitě a socialistickou revoluční přeměnu společnosti nepožadovali a s levičáckými hnutími nesympatizovali.

Kde tedy najít masovou podporu pro neo-marxistickou revoluční změnu, když Euro-americká západní společnost revoltovat nechce ?

Marcuse byl hlavním politickým činitelem Frankfurtské školy. Své myšlenky se neustále snažil politizovat, neustále hledal ve společnosti revoluční síly, které by marxismus a ideály Frankfurtské školy prosazovaly v praxi. Po počátečním pesimismu, kdy ztrácel víru v tradiční dělnickou třídu, byl povzbuzen sílícím levicovým radikalismem u studentů a revolucemi ve Třetím světě. V těchto silách uviděl nástroj pro radikální kulturní a sociální změnu západní společnosti a na tyto skupiny zaměřil propagaci svých myšlenek.

Období pesimismu - společnost nechce levičáctví

Roku 1964 Marcuse vydal studii Jedno-dimenzionální člověk, která významně ovlivnila mladé levicové radikály, kteří tvořili vznikající Novou levici.

V této knize dává najevo svůj hněv a lítost nad tím, že tu není revoluční situace, nebo třída, která by nesla neo-marxistickou teorii revoluce. Jeho představa revoluce byla totální. Sice otevřeně nepožaduje násilnou revoluci, ale přesto podle něj musí revoluce od základů změnit celou západní společnost.

To koresponduje s myšlenkami jeho kolegů - marxistických psychoanalytiků z Frankfurtské školy - kteří prosazovali nutnost změnit západní civilizaci od samotného základu - od rodinných vztahů (to analyzujeme v dalším článku).

Ve východní Evropě komunisté využili dělnickou "pracující třídu" a s její pomocí provedli převraty. Ovšem na západě tato dělnická třída byla spokojená se svou situací, stala se v podstatě součástí střední třídy obyvatelstva a neprojevovala masové sympatie k nějaké socialistické přeměně systému. Marcuse neviděl žádnou podporu Nové levice v řadách pracující třídy.

V USA, kde Marcuse působil, v té době vznikají rozdrobená levičácká uskupení, nové ultra-liberální směry, hnutí zaměřená proti rasismu, boj za černošská práva atd. To dalo marxistickým intelektuálům novou naději. Marcuse a následně i aktivisté Nové levice si vybrali své nové "revolucionáře" :

" pod konzervativní lidovou bází se nachází substrát psanců a outsiderů, vykořisťovaní a pronásledovaní lidé jiných ras a jiných barev, nezaměstnaní a neschopní práce. Existují mimo hranice demokratického procesu; ..

   Tudíž jejich opozice je revoluční, i když jejich vědomí není. Jejich opozie zasahuje systém zvnějšku a tedy není systémem odchýlena; je to elementární síla znásilňující pravidla hry a tím ji odhaluje jako hru falešnou. ..

   Jejich síla je v pozadí každé politické demonstrace za oběti zákona a pořádku. Fakt, že začínají odmítat účastnit se této hry, může být faktem označujícím začátek konce jedné periody. " (Jedno-dimenzionální člověk, s. 256-7)

V těchto větách je obsažena základní charakteristika Nové levice - hledání masové podpory v řadách "vykořisťovaných" menšin, přistěhovalců "jiných ras a jiných barev", homosexuálních či drogově závislých outsiderů, duševně a morálně rozvrácených pouličních levičáků, pseudo-umělců a intelektuálů atd. Stará levice hledala podporu u dělníků a rolníků, Nová levice se zaměřila na výše uvedené skupiny, ale zároveň i nadále počítá s hledáním podpory u "pracující třídy".
 

Čas optimismu - levičáctví na vzestupu

V druhé polovině 60. let, s tím jak rostla levičácká hnutí a ultra-liberální směry (v USA je spojil odpor proti válce ve Vietnamu), zavládlo ve spisech a projevech Marcuseho militantní nadšení.

V té době si Marcuseho myšlenky získaly vysokou popularitu hlavně mezi anarchisticky a marxisticky naladěnými studenty univerzit v Paříži, Berlíně, Británii a USA, kteří tvořili základnu vznikající Nové levice. Marcuse ztělesňoval mnoho politických ideálů a impulsů, které si Nová levice osvojila.

V Eseji o osvobození Marcuse poukazuje, že " hrozivá homogenita povolila a alternativa začíná pronikat do represivní kontinuity ". Dále zde pochvaluje význam dekadentní kultury, kultury hippies, obscénnosti atd., jako "sociálních agentů revoluce", nebo alespoň jako "katalyzátoru produkujícího nové revoluční subjekty".

I z toho vidíme, jak levičáci nesnesou, když je národ jednotný, kulturně a etnicky homogenní, bez výstředností a odlišných menšin - tedy bez zdrojů problémů a konfliktu.

Současně si Marcuse začal všímat potenciálu formující se Nové levice :

" Síla Nové levice může dobře spočívat právě v těch malých, zápasících a soutěžících skupinách, aktivních v mnoha směrech ve stejný čas, jakýsi druh politické guerrilly .. naznačující, co může pravděpodobně být základní organizací libertariánského socialismu .. nějaký druh toho, co bych rád přivolal, a to myslím vážně, organizovanou spontánnost. "

Tento výrok je z rozhovoru pro levičácké noviny z ledna roku 1968. O několik měsíců později v létě 1968 přišly "organizovaně spontánní" akce Nové levice ve formě násilných masových demonstrací a revolučních pokusů v evropských městech. Esej o osvobození byl radikální text, který ovlivnil ultralevičáctví tehdejší doby. Marcuse ho vydal roku 1968 krátce před studentskými demonstracemi v Paříži. Byly v něm obsaženy téměř shodné myšlenky, které pak levičáci prohlašovali během demonstrací.
 

Obyvatelé rozvojových zemí - noví revolucionáři

Během 60-tých let ve Třetím světě (Již.Amerika, Afrika a Asie) probíhaly socialistické revoluce a boje za nezávislost bývalých kolonií, často podporované Sovětským Svazem. Marcuse začal uvažovat o revolučním potenciálu Třetího světa, o možnostech spolupráce mezi revolucionáři z rozvojových zemí a radikálními levičáky na západě.

Hledal také revoluční potenciál ve feminismu a dalších sociálních hnutích té doby. Pro Marcuseho, už to nebyl tradiční proletariát, kdo má revoluční potenciál, ale raději krajně levicová mládež, Třetí svět a menšiny. To mu vyneslo zbožňování ze strany mladých levičáků. Určitý revoluční potenciál viděl také v povstáních v amerických černošských ghettech a vzniku "černé síly".

V zaznamenaných diskuzích Marcuseho s levičáckými studenty v 2. polovině 60-tých let se často objevují dotazy na téma jak a kde získat podporu pro revoluční změnu, když etablovaná společnost, ani pracující třída s levičáky nehodlá spolupracovat. Je evidentní, že toto dilema řešili levičáci velmi usilovně, až nalezli východisko ve formě spojenectví s Třetím světem, menšinami a imigranty.
V Berlíně roku 1967 řekl Marcuse studentům: " Nikdy jsem neřekl, že samotná studentská opozice dnes je revoluční síla, ani jsem neviděl hippies v roli dědiců proletariátu. Jedině národně osvobozenecké fronty rozvojových národů jsou dnes v revolučním boji. "

Jeho představa v té době byla, že samotná levičácká hnutí mládeže na západě nejsou dostatečně silná. Významnější jsou revoluce v rozvojových zemích, ale ani ty nemohou samotné uspět. Pouze v propojení levičáckých hnutí na západě s revolučními silami v jižní Americe, Africe a Asii je dostatečná síla k zničení "kapitalismu" a přeměně západní civilizace. Připomeňme, že neo-marxistům z Frankf. školy jde primárně o destrukci evropské kultury a tradičních hodnot. Jejich teze o boji proti kapitalismu používají spíše jako prvek, který má sjednotit jejich stoupence.

Marcuse revoluční naděje vkládal do toho, že revoluce Třetího světa oslabí globální rámec kapitalismu a posunou rozložení síly ve prospěch socialismu. Ale nemohou ho zcela zničit.

" Národně osvobozovací hnutí ve třetím světě samotné nejsou revoluční silou, která by byla dostatečně silná ke svržení rozvinutého kapitalismu, jako systému. Taková revoluční síla může být očekávána jen od setkání sil schopných učinit změnu v centrech rozvinutého kapitalismu s těmi ve Třetím světě. Uskutečnit to je opravdu nejtěžší úkol. "

" Vedle problému vzdálenosti, je zde problém jazykový, problém naprosté kulturní rozdílnosti atd. To jsou nové elementy, které musí být brány v úvahu v teorii i praxi. "

Tyto problémy další generace Nových levičáků vyřešily dokonale - otevřením hranic, přivedením milionů barevných cizinců do evropských měst a zavedením koncepce multikulturalismu - zachování kulturních odlišností. Tyto odlišnosti jsou ovšem v mnoha směrech naprosto neslučitelné se způsobem života a s hodnotami bílých Evropanů.

Jaké byly jeho představy o svobodě, to vidíme z jeho hodnocení revolucí ve Třetím světě. Snahy vietnamských komunistů a partyzánů nastolit v zemi komunismus popisoval jako " Vietnamský boj za osvobození ". Podobně hodnotil Kubánskou komunistickou revoluci - jako osvobozující boj. Jak by vypadala jeho ideální svobodná společnost, to vyjadřuje například výrok : " Osvobozující tolerance by tedy znamenala netoleranci proti hnutím pravice a toleranci k hnutí levice. " (Represivní tolerance, 1965) Tedy jinými slovy, kdo nemá levičácké názory, nebude tolerován.
 

Závěr

Revoluční výbuchy v roce 1968 byly vyvrcholením levičáckého radikalismu 60-tých let. Násilí, které v těchto akcích levičáci projevili, vyvolalo u větší části společnosti odpor. Proto v následujících letech získala v záp. Evropě převahu konzervativní politická uskupení.

V reakci na to se levičáci umírnili a Marcuse v 70-tých letech projevoval nutnost revoluční změny společnosti a kultury pomalejší a nenásilnou cestou. Základní myšlenky, strategie a záměry Nové levice však byly stanoveny, levičácké skupiny a sociální hnutí byly zavedeny a pokračovaly ve své činnosti.

Mladí stoupenci Nové levice v 60-tých letech i přímí účastnící levičáckých hnutí a revolt z roku 1968 jsou dnes dospělí občané, někteří z nich mají za sebou politickou karéru a působí na významných politických a úřednických pozicích jednotlivých států i Evropské Unie. Marxistické revoluční ideály, které absorbovali během mládí, dnes zavádí do praxe demokratickou cestou.


Závěrem shrňme některé základní strategie a tendence Nové levice, které plynou z odkazu Marcuseho myšlenek 60-tých let :

- Nová levice bude provádět neo-marxistickou revoluční přeměnu západní civilizace pomalým a nenásilným stylem, bude demokratickou cestou pronikat do politiky a prosazovat svůj model pomocí zákonů, kvót, omezení, zavádět svou ideologii do školní výuky atd.

- Nová levice bude "propojovat" Třetí svět a evropská města - podporou masové imigrace z rozvojových zemí. V masách přistěhovalců bude hledat podporu a volební hlasy .

- Nová levice se bude orientovat na veškeré menšiny, které se cítí "utlačované" a tím si zajišťovat jejich podporu; s tím souvisí koncepce multikulturalismu, anti-rasismu a lidských práv , což dohromady zajišťuje menšinám výhody, ochranu a možnost expandovat

- Nová levice bude prosazovat vše odlišné, zvláště to, co většinovou společnost provokuje a nabourává její morální pravidla a tradiční hodnoty (hlavně drogy, homosexualismus, neúctu k autoritám, "úchylnosti"..). Bude narušovat "homogenitu" (stejnorodost) společnosti a propagovat "alternativy", odlišnosti a multikulturu. Čím více rozdílností, tím více problémů, ze kterých lze čerpat.

- Nová levice bude hodnotit "dvojím metrem", např. stylem : Odmítáme násilí, ale všichni fašouni patří do plynu; Chceme toleranci a lidská práva, ale kdo nepodporuje multi-kulti, ať je umlčen.