1958: povstání nacionalistů proti imigraci


Před 60 lety se ve městech Anglie odehrály události, o kterých se dnes už nepíše.

V létě roku 1958 bílé obyvatelstvo povstalo proti imigraci a ulice Londýna a Nottinghamu se na pár dní proměnily ve válečnou zónu.

Duch doby

Roku 1945 je nacismus poražen a marxismus slaví vítězství. Nejen na východě, ale i v západní Evropě ve volbách vítězí socialisté a komunisté. Ve Francii a Itálii byla levice natolik silná, že se v těchto dvou zemích uvažovalo o připojení ke komunistickému východnímu bloku.

Ještě koncem roku 1945 se v Británii uskutečnily volby, ve kterých vyhráli levicoví Labouristé. Ti prosadili budování sociálního státu, rovnostářskou politiku a dekolonizaci. Britové začali ustupovat a odcházet z kolonií. Impérium, kde Británie byla vládcem, bylo přetvořeno na Commonwealth - rovnostářské společenství států, kde Británie byla členem.

Roku 1948 byl schválen zákon British Nationality Act, který ustanovil jednotné občanství pro Británii a její bývalé kolonie. Imigrantům z Commonwealthu dával stejná práva, jako Britům, což v praxi znamenalo, že již nepotřebovali pracovní povolení, mohli v Británii volit a pobírat sociální dávky. S imigrací většího rozsahu tehdy ještě nikdo nepočítal, nicméně brány zůstaly otevřeny.

Jakmile silní přestanou vládnout a expandovat, sami se stanou obětí expanze cizích kultur. To je zákon přírody.

Již koncem 40-tých let začali do Británie přijíždět první černoši z bývalých kolonií v Karibiku, hlavně z Jamajky. Nejprve šlo jen o stovky ročně. Ale když Američané roku 1952 výrazně omezili migraci z Karibiku, vzrostl počet černošských imigrantů do Británie až na 30 tisíc ročně.

Černoši se usazovali v chudých čtvrtích velkých měst, kde bylo nejlevnější bydlení a začali je přeměňovat na ghetta. Všude kvetla kriminalita, prostituce, drogy, nepořádek a hluk. Naprostou většinu imigrantů tvořili mladí negři mužského pohlaví, kteří šli po bílých dívkách.


Bylo to převážně chudší bílé obyvatelstvo dělnického původu, pro které se černí imigranti stali novými nevítanými sousedy. Reportáže a články z roku 1958 mluví jasně.

Bílí obyvatelé londýnské čtvrti Notting Hill říkají reportérům BBC, že barevní imigranti se nastěhují do domu, vypudí původní obyvatele a zaplní celý dům svými přáteli - 5 nebo 6 do každé místnosti.

"Žiju ve své ulici už 30 let a vidím ten úpadek, který sem barevní přináší", řekla jedna vdova z Moss Side v Manchesteru reportérovi lokálních novin.

Dělnická mládež

Polovina 50-tých let. Ulicím v chudších čtvrtích vládla rebelující mládež z dělnické třídy. Říkalo se jim Teddy Boys ( Teds) podle stylu oblékání převzatého z dob vlády krále Edwarda před 1. světovou válkou ( Edward = zkráceně Ted). Nosili dlouhé sako, úzké kalhoty, boty s tlustou podrážkou a k tomu účesy po vzoru prvních hvězd nastupujícího rock'n'rollu.

V médiích měli pověst rebelů. Typická pro ně byla silná teritorialita, bitky mezi jednotlivými klany a pouliční výtržnosti. Hlavně ale byli radikálně nacionální. Na ulicích verbálně i fyzicky napadali imigranty a nenáviděli negry.

V poválečné Evropě byli Teds první masovou protestní subkulturou mládeže, která se na ulicích britských měst dále vyvíjela a přetransformovala do mnoha dalších subkultur. Mnohé z nich bohužel opustily původní hodnoty nacionalismu a přirozeného rasismu.


Předehra

Ulice Londýna v oblasti Notting Hill a Shepherd’s Bush byly v té době "domovem" až 10 tisíc černých přistěhovalců. Každým měsícem jich přibývalo. Byly to špinavé přelidněné ulice plné odpadků, krys, prostitutek ... a negrů.

Vlastenci z hnutí Union Movement, které navazovalo na předválečnou Britskou fašistickou Unii, agitovali v ulicích dělnických čtvrtí, rozdávali letáky a skandovali "Keep Britain white !". Tato strana jako první politická organizace varovala už na počátku 50-tých let před "barevnou invazí". Šéf strany Sir Oswald Mosley požadoval okamžité zastavení migrace a úplnou repatriaci imigrantů.

Vliv Mosleyho strany byl však mimo Londýn velmi malý. Kdyby "fašisté" vyhráli tehdy volby, zastavili by invazi hned v počátcích a Británie dnes mohla být naprosto bezpečnou, čistou, bílou zemí, která nikdy nepoznala teroristické útoky.


Od počátku roku 1958 rostla aktivita nacionalistických skupin v ulicích. Radikální vlastenci dávali negrům fyzicky najevo, že je ve své zemi nechtějí, takže začátkem léta už negři raději ani nechodili ven po setmění. Některým oblastem se imigranti začali vyhýbat úplně a ven vycházeli jen v tlupách.

V pondělí 14. července skupina radikálních Teddy Boys ozbrojená tyčemi kompletně vymlátila negerský bar v Shepherds Bush.

To ale byl teprve začátek.

Povstání v Nottinghamu

Ve městě Nottingham v průběhu 50-tých let vzniklo ghetto v okolí ulice St Ann's Well Road nedaleko centra. Nacházely se zde zchátralé dvoupatrové domy z 19. století, ve kterých žilo přes 2 tisíce negrů a několik set Pákistánců.

Vše začalo v noci 23. srpna 1958 v baru na Well Road, kde si lidé všimli bílé xenofilní kurvy, jak se baví s černochem. To vyvolalo odpor, který přerostl ve rvačku, ve které negři vytáhli nože a pobodali 4 bílé muže. K baru začali přicházet jak Britové, tak negři a bitky se rozhořely i venku na ulici, kde byli pobodáni další dva bílí lidé.

Zpráva o bitce se rychle rozšířila a z celého okolí se sbíhali lidé, kteří negry brzy přečíslili. Za necelou hodinu už byla ulice plná a dav čítal přes 1500 bílých mužů, ale i žen a dětí.

Lidé skandovali "Táhněte domů, odkud jste přišli" a "Jdeme lovit negry" a házeli kameny do oken negerských bytů. Jeden z negrů najížděl do lidí autem, přičemž srazil policistu.

Na místo se sbíhali ovšem i policisté, kteří negry chránili a po hodině nepokojů se jim podařilo lidi rozehnat pomocí psů a požárních hadic.

I druhý den ráno, v neděli, zůstávala v ulicích zvýšená policejní přítomnost a imigrantům bylo doporučeno, aby vůbec nevycházeli. Nacionalisté se pokoušeli svolat novou demonstraci, ale policie je ihned rozháněla.

Během pracovního týdne byl klid, ale 30. srpna se na křižovatce Well Road a Pym Street opět shromáždil velký počet vlastenců. Večer už zde bylo kolem 4 tisíc bílých lidí.

Všichni negři byli zalezlí ve svých doupatech takže vše mělo charakter klidné demonstrace. Až do chvíle, kdy kolem projíždělo auto se třemi negry, čehož si lidé všimi, obklíčili ho a snažili se ho převrátit. Policie ale rychle zasáhla a uvolnila negrům cestu.

V příštích dnech došlo už jen k ojedinělým akcím a jeden negroid skončil s nožem v zádech.

Povstání v Notting Hillu

V neděli ráno 24. srpna 1958 zprávy v rádiu referovaly o nepokojích v Nottinghamu. To motivovalo 9 mladých vlastenců z Notting Hillu v Londýně, kteří byli ve věku kolem 17 let, aby vyrazili na "lov negrů". Navíc kamarád jednoho z kluků byl už dříve pobodán barevným imigrantem, takže akce byla i odplatou za něj.

Na akci se vyzbrojili tyčemi, nožem a vzduchovou puškou. Nasedli do aut, projížděli ulicemi a tvrdě zmlátili každého negra, kterého spatřili.

Policie dostala oznámení a vydala se vlastence pronásledovat. Podařilo se je zastavit poté, co na ulici leželo už 6 zmlácených negroidů, ale všichni mladíci utekli a auta nechali na místě. Nakonec bohužel všichni skončili ve vazbě a už za 5 dní se konal soud.

Před soud byli na nosítkách donešeni i dva zmlácení negři a na konci soudního řízení dostali mladíci shodný trest. Za to, že bránili svou zemi dostal každý 4 roky odnětí svobody.


Pátek

Až do pátku 29. srpna se v Notting Hillu nic nedělo. Večer ale došlo ke stejné situaci, jako v Nottinghamu. U stanice metra Latimer Road vyvolala pozornost hádka mezi bílou kurvou Majbritt Morrisonovou, původem ze Švédska, a jejím negerským manželem a zároveň pasákem. Morrisonová s negrem otěhotněla a poté co porodila, živila ho prostitucí.

Tohoto mezirasového páru si všimli bílí nacionalisté, kteří začali na dvojici s odporem pokřikovat. Z okolních domů vyběhli další negři a vypukla bitka ve které bylo několik osob lehce zraněno.


Sobota

Následující den se zpráva o páteční bitce šířila a bílí lidé se začali radikalizovat. Policie navýšila svou přítomnost v ulicích a rozháněla lidi pomocí psů. Oheň odporu se ale dál šířil.

Skupina nacionalistů zaútočila na 8 negerských imigrantů v ulici Latimer Road. Zmlátili je tyčemi a po prchajících opicích házeli lahve. Další nacionalisté hodili zápalou lahev do domu v ulici Bramley Road, kde bydlela kurva Morrisonová. Když se Morrisonová objevila na ulici, lidé jí začali s velkým odporem nadávat a házet po ní různé předměty, z nichž minimálně jeden jí zasáhl do zad. Policie jí pod ochranou odvezla na stanici a snažila se zpacifikovat dav.


Bílých lidí v ulicích stále přibývalo. V okolí Bramley Road se pohybovaly stovky mladých nacionalistů, kteří skandovali "Down with niggers" a házeli cihly a lahve do oken bytů, kde bydleli imigranti. V jednom z barevných barů v Notting Dale se v tu dobu konala negerská párty. Policie raději bar vyklidila a imigranty odvezla do bezpečí.

Během noci policie mnohokrát zasahovala a množily se i útoky negrů proti bílým. Kolem 2. hodiny ráno byl osamocený bílý muž napaden a zbit tlupou negroidů. Celková bilance sobotních nepokojů ale dosahovala jen menšího počtu lehce zraněných.

Neděle

31. srpna odpoledne nacionalistická mládež formovala úderné jednotky a vyrážela na lov negrů ozbrojená různými tyčemi a řetězy. Stovky lidí shromážděných u metra Latimer Road skandovaly "Bílá Británie !".

Došlo k několika bitkám. Netvrdší střed se odehrál mezi 7 mladými vlastenci a 10 negry, kdy byl jeden muž bodnut do ramene a jeden 10-letý bílý kluk dostal lahví do obličeje. Většina imigrantů ale zůstávala zalezlá doma.

Odpor se brzy obrátil proti policii, která negry chránila. Mladí radikálové útočili kameny a tyčemi na policejní jednotky. Jednomu z policejních vozů prolétla sklem železná tyč, další policisty přitlačil dav ke zdi a některé zkopali. Až kolem jedné hodiny v noci se polici podařilo rozehnat dav přibližně 700 lidí. Celkem bylo poškozeno 12 policejních aut a zraněno 12 policistů. Odsouzeno bylo 5 nejradikálnějších Teddy Boys.

Pondělí

Následující den, 1. září, byl v Anglii státním svátkem. Povstání se toho dne ještě více rozšířilo do okolí. Do oblasti nepokojů se sjížděli vlastenci z celého Londýna, ale na pomoc přicházeli také negři. Jelikož bílých levičáků bylo tehdy jen málo a báli se vyjít ven, mělo vše charakter rasové války. Stáli tu bílí lidé bránící svou zemi proti barevným imigrantům.

Dopoledne byl klid, policie rozháněla lidi, ulicemi jezdila auta s reproduktory vyzývající, aby nevycházeli ven. Nacionalisté v menších skupinkách hlídkovali v ulicích a pátrali po negrech, kteří ale byli ve strachu zalezlí.


Odpoledne se ale na ulici Bramley Road sešlo na protest proti imigrantům asi 300 bílých lidí, mezi nimi mnoho žen s dětmi.

Asi o hodinu později se nedaleko objevil negr, který zrovna přicestoval do města a zřejmě o nepokojích nevěděl. Ihned za ním vyběhla skupina bílých mladíků. Když ho doháněli, negr se schoval do obchodu se zeleninou a zamkl dveře. Krámek oblehli bílí radikálové, ale brzy přijela policie a odvezla negra do bezpečí.

Během večera byly ulice plné lidí. Před stanicí metra Latimer Road se konala demonstrace nacionalistické strany Union Movement. Skupiny lidí rozbíjely okna přistěhovalcům a policie do oblasti stahovala posily.

Tehdy se odehrála jedna větší bitva mezi bílými a negry.

Negroidi během pondělí dali dohromady větší počet zápalných lahví a asi 80 negrů se ukrylo do domu číslo 9 na ulici Blenheim Crescent, kde se nacházel černošský podnik Totobags Café. Usadili se v horních patrech a čekali.

Když se nacionalisté v noci před domem shromáždili, aby negerské doupě vypálili, začali na ně negři z ohen házel molotovy a nacionalisté palbu opětovali. Ulice se rozzářila světlem z ohňů, ale policie rychle zasáhla a zatkla 8 negrů a 3 bílé mladíky.

Dalšího dne, v úterý večer, se opět scházeli demonstranti. Nacionalisté vymlátili negrům několik oken, ale policie již měla převahu a tvrdě zatýkala. Tím povstání bílých lidí proti negerské invazi v Londýně skončilo.


Dopady

Po skončení nepokojů policie navýšila svou přítomnost v ulicích a zaměřila se na potírání pouliční kriminality a ilegálních podniků provozovaných imigranty.

Jedním z úspěchů povstání bylo to, že si černí imigranti uvědomili, že nejsou v Anglii vítáni. Roku 1959 bylo zaregistrováno 4500 negrů, kteří se odstěhovali zpět domů.

Bohužel, i přes rozsah povstání a radikalitu mladých nacionalistů, se demokratickému systému podařilo imigranty ochránit, takže během nepokojů nedošlo k žádnému zabití.

Reakce politiků byly pokrytecké a uzavírání hranic odmítali, aby nenaštvali bývalé kolonie, nyní členy Commonwealthu. Předseda Labouristů Hugh Gaitskill označil protesty za neomluvitelné chování, které může poškodit mezinárodní reputaci země a oslabit jednotu Commonwealthu. Také média se snažila vylíčit události jako obyčejné řádění chuligánů.

Ale díky nepokojům se z imigrace poprvé stalo politické téma. Tlak na omezení přílivu přistěhovalců sílil a rostla podpora nacionalistických stran. Politici Konzervativní strany, která roku 1959 vyhrála volby, byli nuceni konat, takže roku 1962 byl přijat první zákon regulující migraci, takzvaný Commonwealth Immigrants Act. Předseda levičáckých Labouristů označil tento zákon za "krutý a brutální vůči barevným".

Rakovina neomarxismu pomalu ale jistě prorůstala společností a systémem. Západní levičáci od 60-tých let přecházeli na multi-kulturní politiku a z imigrantů a menšin si začali dělat své voliče. Když se dostali k moci, uvolňovali imigrační pravidla a aktivně podporovali invazi.

Závěr

Většina Britů si v té době neuvědomovala nebezpečí plíživé imigrace.

Imigrace se přímo dotýkala jen velmi malé části britské populace, neboť migranti se usazovali pouze v chudých čtvrtích velkých měst, kde bylo levné bydlení a vytvářeli zde uzavřené komunity.

Pouze bílí lidé žijící v okolí ghett byli "v obraze". Všichni ostatní žádné negry nepotkávali a netušili, o co jde. To se následně projevovalo i ve volbách, kde nacionalistické strany podpořili pouze bílí lidé z ohrožených lokalit, zatímco jinde, kde žádní imigranti nežili, měli nacionalisté jen minimální podporu. Vyhrávali ti, co lhali, ale dnes s odstupem víme, že to byli právě nacionalisté a rasisté, kdo měl pravdu a kdo před skutečným nebezpečím varoval.

Nikdy nezapomeneme na odvahu a statečnost mladých nacionalistů, kteří před šedesáti lety vzali do rukou zbraně a vyhlásili barevným parazitům válku v ulicích.